Historie orientálního tance

Hans Zatzka (Austrian Painter, 1859-1945) - The Tambourine  

Počátky tance

Tanec, nejstarší umění na světě. Po tisíce let se člověk toulal za úsvitu měsíce, lovil zvěř a hledal úkryt před nepřízní počasí. Instinktivně, aby přežil. Lovil, bojoval, umíral. A postupně začali vznikat bojové a rituální tance. Nepoznané a nevysvětlitelné přírodní jevy byly pramenem k zaklínacím tancům démonů a tancům plodnosti. Lidé tančili pro radost a potěšení. Nejdříve do rytmu jejich srdcí, později bubnů.

Břišní tanec, je jedním z nejvíce smyslných a okouzlujících tanců, úzce spjatých s Matkou zemí, ale zároveň také nejvíce kontroverzním a nepochopeným.

Tanec jako rituál

Kolem roku 5 500 př. n. l. bylo na území blízkého východu velmi živo. Sumerové zde žili ve velkých komunitách v domech z hlíny. Základem obživy byl chov dobytka, pěstování obilí a sběr bylin. Lidé v této době byli velmi zbožní a pověrčiví. Věřili, že úroda a život bez živelných pohrom je spojen s velkými matkami - bohyněmi jako byly Venuše, Afrodite, Innan (později Ishtar).

Ženy byly v této době velmi uctívány jako důležitá součást společnosti, právě pro jejich dar plodnosti. Byly považovány za bytosti blízce spojené s Matkou zemí, a byly často vyhledávány pro rady, ať už o bylinkách, nemocích nebo úrodě. Pokoušely se různými rituály napojirt na bohyně a získat jejich odpověďi.

Na jejch počest a jako výraz díků lidé nosili do chrámů ovoce a obilí a oslavovali rituálním tancem, hudbou a zpěvem jejich sílu a laskavost. Tyto taneční rituály byly nade vší pochybnost spojeny s přímým uctíváním božstev zajišťujících úrodu a plodnost.

                     Hans Zatzka (Austrian Painter, 1859-1945) - Arabian Nig

Tančící ženy uctívaly svá božstva krouživými a chvějivými pohyby, které odpovídaly přirozenosti ženského těla. Byly soustředěny kolem břišní oblasti, ze které pochází život. Tančilo se naboso, jen tak bylo možné bezprostřední spojení s Matkou zemí. Ženy takto vyjadřovaly své hluboké city a svou jednotu s přírodou.

Při tanci byly využívány různé zasvěcené předměty, které zajištovaly magickou účinnost, jako byly šátky, závoje, svíčky i živí hadi.                          


Tanec rodiček

Další významnou roli sehrával tento tanec při porodu, odtud název "tanec rodiček". Ženy se sešly v domě rodičky, nebo ve velkém stanu a společně s ní dítě doslova "vytančily". Určité prvky orientálního tance, uvolňují a prokrvují celou oblast pánve a nohou, a tím pomáhají od bolestivých stahů první doby porodní. Zároveň tak dítěti pozvolna a přirozeně pomohou sestoupit dolů. Úkolem žen, jež se při porodu scházely, bylo prostřednictvím tance vytvořit ženskou energii, kterou dodávaly rodičce. S její pomocí z ní snímaly bolest, již při porodu pociťovala.

Jean Baptiste Paul Lazerges (French, 1845-1902) – An Arab Encampment By Moonligh

Tanec sedmi závojů

"Tanec sedmi závojů" je slavný svůdný tanec z dávné historie. Ishtar, Babylónská bohyně plodnosti, se rozhodla zachránit svého milence a sestoupila do podsvětí. Musela zde projít přes sedm bran, a u každé brány se vzdát jednoho závoje, symbolu své moci. U poslední brány odložila poslední závoj a nahá prosila o navrácení Tammuze mezi živé. A byla vyslyšena. Na cestě zpět jí byly vráceny klenoty i šaty.

Frederick Arthur Bridgman (American Painter , 1847-1928) - The Siesta

Harém


Roku 960 př.n.l. měl Šalamoun, král Izraelského království 700 manželek a 300 konkubín v jeho harému. Stejně tak v osmanské říši harém tureckých sultánů v paláci Topkapi ubytovával několik set, svého času až tisíc žen, z nichž některé byly i manželky.

Slovo Harem pochází z arabského Haram - zakázaný, chráněný. Byla to vyhraněná část paláce určená pouze ženám a jejich dětem. Nežily zde však pouze konkubíny, ale také vychovatelky sultánových dětí a mladé otrokyně, které sloužily sultánovým milenkám. V harému žila též sultánova matka (která zde měla hlavní slovo) jeho sestry a další ženské příbuzenstvo.

Vincent G. Stiepevich (American-Russian, 1841-1910) -The Favourite

Konkubíny v harému se nazývaly "obdivované" a jejich funkcí bylo potěšit svého pána. Procházely výukou hudby a tance. Učily se hrát na lyru, loutnu, harfu a byly zcela jistě vzdělanější a sofistikovanější, než tanečnice pouliční. Tančily jak sólové tance, tak ve skupinách. Ženy zde žily jako ve zlaté kleci. Dny plynuly líně, ve svých volných chvílích konkubíny tančily, zpívaly a hrály na tamburínu pro své vlastní potěšení a zábavu. Kouřily vodní dýmku, opium a pojídali sladké cukroví. Když měly štěstí, nakonec byly vybrány k tanci pro krále či sultána. Pokud se sultánovi zalíbily, byly pozvány do jeho ložnice. a staly se jeho favoritkou tzv. ikbal. Jejich cílem bylo porodit sultánovi syna, možného následníka trůnu. Konkubíny měly přísně zakázáno spatřit sultána o své vůli. Proto jejich pán nosil boty se zlatými plíšky na podrážkách, které při chůzi klapaly a upozorňovaly na jeho příchod. Tak měly čas, aby se ukryly. Mnohé z nich svého pána za celý svůj pobyt ani nespatřily.

Georges Antoine Rochegrosse (French ,1859-1938) – Nouvelle Arrivee au Hatem

Cikánský tanec

Původní Cikáni opustili provincii v severní Indii kolem roku 1000 našeho letopočtu a migrovali napříč zemí za lepším živobytím. Brali s sebou prvky své kultury, hudby a mnoho krásných tanců. Některé cikánské kmeny došly do Persie (Írán), kde došlo ke sdílení a prolínání obou kultur - hudby a tance. Jiné kmeny cestovali do Evropy, přes Turecko a jižní Evropu, někteří zůstali v Egyptě, jiní zakotvili v Andalusii (Španělsku).

Po zrodu Islámu v roce 673 našeho letopočtu, byla role ženy ve společnosti stále více omezována . V mnoha částech Středního východu, musela dodržovat spoustu přísných pravidel, a byl jim zakázán také tanec. Hudba spolu s tancem byla však natolik provázanou součástí jejich života, že si našly způsob, jak zákaz porušit. Tančily tajně v soukromí svých domovů, a tak se tanec nadále dědil z matky na dceru. Pohyb boků a břicha zůstal živý v srdcích a domovech žen - a stal se spolu s dětmi jejich jedinou radostí v jejich životě.

Španělská tanečnice používala pro podporu rytmu tance své vlastní tělo, např. tleskáním rukama nebo luskání prstů. Později ale začaly používat i kastaněty. I v současné době jsou prstové činelky ve folkových tancích velmi oblíbené. Navlékají se na prostředník a palec.

Otto Pilny (Swiss Painter , 1866-1936) - Dance

Ghawazi, egyptští Cikáni jsou také původem z Indie. Tato skupina lidí, kteří žijí podél Nilu na okraji pouště mají velmi staré a zajímavé tradice. Žena a děti se učí tančit od okamžiku, kdy umí chodit. Když dívka dosáhne přibližný věk dvanácti let, je poslána pryč do světa, aby se uživila jako tanečnice. Mladá žena se toulala napříč vesnicemi a městy, tančila na ulicích a v kavárnách v naději, že bude její tanec oceněn a odměněn mincemi. Ty si pak tanečnice našila pro nedostatek místa přímo na svůj taneční kostým. Po pěti nebo šesti letech tančení měla mladá žena vyděláno dost peněz na její věno a mohla se vrátit ke svým lidem, usadit se a pokračovat v tradici.

Egypt

Také v Egyptě měl tanec velmi důležité místo. Bylo běžné, že se faraon rád nechával bavit tancem. Mimo faraonský dvůr nalézáme egyptský břišní tanec v chrámech, ale i u prostých lidí. Byl součástí významných událostí a oslav. Obyčejní lidé jím vítali nově narozené miminko, slavili zásnuby i svatby. Dodnes je v Egyptě tradicí pozvat ke svatebnímu obřadu břišní tanečnici a oba manželé pokládají ruce na její břicho. Věří, že tento zvyk napomůže klidnému a šťastnému manželství a hlavně zajistí zdravé děti.

Egypt se stal zejména kolébkou tance zvaného Saidi. Jedná se o folklórní, kabaretní, žívý tanec.
Rozlišujeme dvě formy tohoto tance, Raks Assaya a Tahtib.
Tahtib - tanec mužský, při kterém muži nabodobují boj se zbraní. Tančí se s hůlkou, původně vyráběnou z bambusu.
Raks Assaya - tanec ženský a tedy i jemnější. Tančí se též s hůlkou, avšak s tím rozdílem, že hůlky pro tento tanec bývají na konci zahnuté. Při samotném tanci se s hůlkou točí nebo lehce ťuká o zem.

Typickými hudebními nástroji pro hudbu k tomuto tanci jsou darbuka (jednohlavý buben) a mizmar (dřevěný dechový nástroj).

Amerika

Roku 1893 hostilo Chicago světovou výstavu s širokou škálu zábavy a zboží z celého světa. Jedna z předvádějích zemí byl Egypt, který přinesl své představení do Ameriky vůbec poprvé. Jedna z předvádějících egyptkých bavičů byla mladá žena jménem 'Malý Egypt', která oslnila a šokovala americké publikum jejími hadími pohyby a divokými boky. Postupně se i na území Států tento tanec postupně zpopularizoval a rozšířil.

Orientální tanec vyzdvihuje ženskost, krásu a sebevědomí, není omezen věkem ani postavou. Vždycky bude synonymum něčeho dávného a mystického, ženského a smyslného, svobodného, blízkého Matce zemi.

Více obrázků na
http://tr.wordpress.com/tag/orientalizm/

Shodo - Japonská kaligrafie

 "Tvé psaní odráží tvůj charakter" tak by se dal vystihnout význam slova kaligrafie. Není dobré zaměňovat kaligrafii za krasopis. Je to něco víc, je to jeden ze směrů lidských umění, které si získolo mnoho obdivovatelů, stejně jako malování, zpívání nebo sochařství. V Japonsku se kaligarfii říká "šodó" což znamená "cesta písma", stejně tak jako třeba čajový obřad "čadó" . Kaligrafie je umění přítomnosti, nebo-li okamžiku, protože tahy tvoříte pouze jednou, neopravujete žádný tah, který štětcem vedete. Proto chcete-li vystihnout daný okamžik musíte se velmi soustředit, uděláte-li chybu už ji neopravíte. Každý tah je obrazem duše toho kdo právě drží štetec v ruce.

Pokud hovoříme o kaligrafii v souvislosti s Japonskem, pak zde existuje několik užívaných stylů psaného písma. Některé styly jsou čitelnější více, některé méně. Znaky se přečíst dají, ale vyžaduje to znalost japonského písma a u některých stylů se hodí hlubší zkušenost s kaligrafií. I pro běžného Japonce jsou některé kaligrafické nápisy nečitelné a navíc některé znaky ani běžný Japonec nezná.

Kaligrafie jako taková není pouze doménou Japonska. Je rozšířena téměř ve všech zemích Dálného východu, zejména v Číně. Na Západě se často kaligrafie spojovala s odnoží zen-budhhismu. Ale ve skutečnosti to nemusí mít žádnou souvislost. V Japonsku se tímto uměním zabývájí desetitisíce uchazečů a stale jich přibývá. Popularitu si umění kaligrafie získává i za hranicemi Japonska a to téměř po celém světě.
V Japonsku se konají v Tokiu a i v jiných městech soutěže ve tvorbě kaligrafií. Často jsou tyto soutěže pořádány při příležitosti oslav Nového roku.

Pomůcky pro kaligrafii

Štětec (fude)

Hroty štětců se vyrábějí z různých druhů srstí - nejčastěji ze srsti kunovitých šelem, ale i jiných zvířat. Srst se pečlivě čistí, odmašťuje a sestříhává do výsledného tvaru, jádro je pak tvořeno jiným druhem srsti než povrch. Špička štětce se ještě zpevní škrobem, který je při prvním použití odplaven. Japonské štětce jsou jiné než například čínské, které je možné zakoupit i v Čechách. Důležitou vlastností japonského štětce je pružnost. Že péruje. Učitel přirovnává štetec k lidskému tělu. Ta část štětce, za kterou se štětec drží je lidský trup. Se štětcem se zachází s úctou. Ostatně jako se všemi nástroji. Po skončení lekce se řádně vypláchne studenou vodou, aby v něm tuš nezaschla. Málokdy se stane, že by učitel nechal psát žáka svým štětcem. Štětec jako by poznal, kdo s ním píše. Když jej používá mistr, štětec se stává stále lepším a lepším.

Tuš (sumi)

používaná při kaligrafii je jiná, než jakou používáme např. ve škole při rýsování. Vyrábí se v Japonsku nebo v Číně a je vyrobena ze sazí organického původu a pojiv, která ji dodávají její barvu, tvrdost a vůni. Ano i vůni. Kdo v životě nikdy neroztíral na třecím kameni tuš, nikdy nepozná jak krásně tuš voní. Tuše bývají často dodávány ve formě různě velkých hranolů, které bývají bohatě zdobeny barevným motivem. A bývají hodně drahé. Připravuje se velmi pečlivým třením tušového kamene. Tato činnost by se také dala přirovnat k jakémusi obřadu, který je přípravou k dobrému duševnímu rozpoložení tvůrce. Dnes sejiž dá koupit i tuš tekutá. Většinou se jedná o koncentráty standardních tuší, které je nutné před použitím naředit. A nevoní tak krásně.

Třecí kámen (suzuri)

Z konvičky opatrně nalejete na kámen vodu, která steče do prohlubně, zvané tušové moře. Pak uchopíte tuš, namočíte ji a pomalými plynulými pohyby ji začnete třít o kámen. Chvilku se tuš pohybuje po kameni, chvilku se smáčí ve vodě, která začíná nabývat barvy nejprve šedé a později stále tmavší a tmavší, až dosáhne požadovaného odstínu, lehce namodralého lesku a potřebné hustoty. Třecí kameny existují různých tvarů, velikostí a bývají vyrobeny z různých materiálů. Ty nejdražší jsou vyřezávány z krásného kamene, zdobeny různými motivy a mají kamenné víčko, které dokonale kámen uzavře. Ty nejlevnější jsou vyrobeny z plastu. Roztírání tuše je obřad. A je škoda, že pomalu mizí ve shonu bytí. Jeho účelem je uklidnit mysl, připravit ji na okamžik, kdy ponoříte štětec do tuše a pak zcela uvolněně přenesete vaši představu na čistý papír. Během roztírání tuše máte čas splynout s vašimi nástroji, vytvořit kolem sebe bublinu, do které neproniká nic z vnějšího světa. Je jen tady a teď.

Papír (washi)

Tradiční a velmi kvalitní japonský papír - waši se vyrábí z lýka tří keřovitých rostlin kózo, gampi a micumata, a bývají do něj přidávány různé příměsi dalších materiálů. Také je možné použít bambus, konopí a rýži. Tradičně je papír ponechán nebělený - v jeho přirozeném zbarvení, různě strukturálně pojednaný nebo tónovaný. Základní vlastností tohoto papíru je nízký stupeň zaklížení, resp. dobrá schopnost přijímat tuš.

Papír, na který chcete psát, musí mít správné vlastnosti. Ani příliš hladký ani příliš hrubý, tak akorát, aby po něm štětec správně klouzal. Papír musí tuš ze štětce správným způsoben sát, nesmí se příliš rozpíjet, ale trošku ano. A hlavně tuš se musí do papíru správným způsobem vsáknout, aby pak při dalším zpracování nedošlo k rozpití již hotového díla.
Při prvních cvičeních určitě takový papír nepoužijete.  Staré japonské noviny, to je to pravé.  Nejprve štětcem zleva doprava a zpět, štětec vzpřímeně, vaše tělo též a nehrbit se. Správně dýchat, aby tuš vytékala ze štětce rovnoměrně. Nakonec základní tahy štětcem. Základní tahy, ze kterých se později stanou znaky. Pak ale přijde ta chvíle, kdy ucítíte, že na novinovém papíru nelze dosáhnout pokroku, že už vám nepomáhá, spíše vás brzdí. Nastal ten pravý okamžik. Sáhnete po čistém archu rýžového papíru, proti světlu je krásně vidět vzor síta, na kterém papír vznikal. Položíte ho před sebe, zatížíte těžítkem a přiložíte štětec plný tuše na jeho povrch. A nastane katastrofa.
Papír, jako by vás chtěl otestovat, začne plnout silou sát ze štětce tuš, která se krásně rozlévá do obrovité kaňky. S hrůzou v očích pohnete štětcem a snažíte se namalovat linii, čáru, která má začátek a konec. Při pokusu zvednout štětec se zvedá i papír. Nakonec se povede jej přidržet a štětec odložit. Vaše ruce rychle zmuchlají svědka prvního neúspěchu a honem se snaží jej nahradit novým listem, zatímco s vážnou tváří a rudýma ušima ignorujete pobavené úsměvy vašich japonských spolužáků.

Podložka – shitajiki (štadžiki)

Aby bylo možné pohodlně psát a nemít starost o tuš, která prosákne papírem, používají žáci i kaligrafové podložku. Je vyrobena z tenkého filcu a žáci na ní mají většinou vyznačenu mřížku a značky, které slouží ke správnému rozvržení díla na plochu papíru a také k udržení svislé linie při psaní více znaků. Je možné též použít jakoukoli náhradu, ale filc má tu vlastnost, že krásně saje a tak odvede přebytečnou tuš a posléze nešpiní.

Těžítko – bunchin (bunčin)

Při psaní kaligrafie je nutné papír něčím zatížit. Nejlépe těžítkem. Ta existují též v nepřeberné formě a velikosti a bývají nejčastěji kovová. Některá jsou přímo uměleckými výtvory a náležitě drahá. Jako těžítko může slouřit pár kamenů vhodného tvaru a dostatečně těžkých. Těžítkem se papír zatíží v horní části, pokud je jedno, nebo v horních rozích. Spodek papíru se pak přidržuje prsty ruky, která nepíše.

Razítko – hanko

To je kromě třecího kamene taková třešnička na dortu. Razítko kaligraf používá k signování svého díla. Všechny výše uvedené věci se dají snadno koupit v obchodě. Jsou neosobní, a stávají se vaše, teprve když je začnete používat. Osobní razítko, které slouží k podepsání vaší kaligrafie, je něco úplně jiného. Nejčastěji jsou razítka vyrobena z měkkého kamene, do kterého jsou vyryty znaky reprezentující jméno kaligrafa nebo jiný motiv. Většinou jsou vyrobena v páru, negativní a pozitivní (hakubun, shubun). Dají se koupit, můžete si je vyrobit a můžete je získat od učitele.

Kreslení

Po opatření nezbytného materiálu a nástrojů nastává stejné úsilí jako v případě všech disciplín bojových umění – neúnavné opakování stejných pohybů. List papíru se stává vaším dojo, důležitá je správná pozice těla, dýchání v harmonii s pohybem a naprostá koncentrace. Nejjemnější kaligrafické pohyby musí vycházet z boků, nikdy nejsou prováděny pouhým pohybem zápěstí...
Samotné kreslení vyžaduje mít za sebou mnoho perné práce, aby ruka získala potřebnou lehkost a dovednost. Student kaligrafie musí léta cvičit, aby získal takový stupeň dovednosti.
Texty kaligrafií se zásadně píší ve sloupcích shora dolů, to umožňuje vzájemné spojování jednotlivých znaků v takměř jeden pohyb, jednu čáru. Když jsme již narazili na kaligrafické písmo je nutno připomenout, že se k tvorbě používají kandži (znaky) případně i písmena hiragany. Katakana jako taková se při kreslení kaligrafií nepoužívá.


Historie šodó

Až do první poloviny tohoto století se čínské, japonské a korejské znaky psaly skoro výlučně štětcem. Díky tomu si kaligrafie (šodó) zachovala svůj význam a ještě dnes se znaky tradičně štětcem píší. Hlavním důvodem jsou jemné detaily, perem či tužkou nenapodobitelné.

Různých kaligrafických stylů existuje velké množství, ovšem základních je pět. První dva, tenšo a reišo, napodobují způsoby psaní znaků v minulosti. Moderní a nejčastěji používané styly jsou kaišo, gjóšo a sóšo. Jen velice málo Japonců je schopno přečíst znaky nakreslené v abstraktním stylu sóšo.

Techniky šodó

Tenšo symbolizuje styl prvních znaků rytých do kostí a do bronzových předmětů. Je stylem nejstarším a obrazově nejbližším původní myšlence. Používá se hlavně na pečetě nebo razítka.

Reišo reprodukuje styl psaní předchůdcem dnešního štětce – kouskem seříznutého bambusu. Čáry jsou slavnostní, protažené.

Kaišo vykresluje všechny charakteristické prvky znaku čárku po čárce, aniž by tyto prvky spojoval. V šodó jde o stadium kógeiko.

Gjóšo tzv. tekutý styl. Charakteristické prvky znaku spojuje a zjednodušuje. Tahy jsou spojené, plynulé a je jich méně. Jde o stadium džijúgeiko.

Sóšo tzv. trávový styl. Vykresluje pouze základní prvky, extrakt znaku, a tím dovádí zjednodušení až do extrému. Z tahů štětce vysvítá jen esence znaku. Jde o stadium abstraktní, blízké mistrovství


All pictures are made by Soniei
http://soniei.deviantart.com/

http://www.e-cajovna.net/

http://neviditelnypes.lidovky.cz/japonsko-kaligrafie-2-051-/p_zahranici.asp?c=A061210_101626_p_zahranici_wag

Samurajové - vznešení bojovníci

Kdo by neznal japonské středověké bojovníky. Samuraj v překladu „Ten, kdo slouží“ byl příslušník japonské vojenské šlechty. Byli oddanými služebníky svých pánů -japonské vojenské šlechty i samotného císaře. Měli podstatný vliv na japonskou společnost a kulturu po dlouhé období téměř 700 let. (1185-1868). Byli to válečníci dvou extrémů – byli vycvičeni k zabíjení na jedné straně, ale také k tomu, aby obdivovali krásu básní, květů a myšlenek na straně druhé. Řídili se kodexem cti - bušido.

Samurajové velmi mnoho úkonů chápali jako urážku a tak samuraj mohl na ulici rozpoltit chudého člověka, který mu neprokázal dostatečnou úctu. Pokud např. kolemjdoucí samuraj omylem zavadil o jiného samuraje pochvou meče, samuraj, který chtěl urážku oplatit (vždy soubojem), nikdy neprobodl soupeře zezadu. Vždy minimálně poklepal mečem o zem, aby upozornil soupeře na svůj útok.

Historie

Počátek samurajů je třeba hledat v Japonsku v 11. století, v této době si šlechtici a velkostatkáři začali najímat soukromé strážce svého majetku.


Ve 12. -13. století se životní styl samurajů změnil. Ti nejúspěšnější svým vlivem a bohatstvím předčili vládnoucí šlechtu a stávali se přímými vazaly šogunů (šlechticů, správců šogunátu). Budovali na svých pozemcích velká opevněná sídla, kde žili s rodinami a služebníky. V těchto sídlech byly vybudovány stáje, sýpky a dílny pro útočiště pro zdejší obyvatelstvo v případě útoku. Samurajové se stali elitními bojovníky s dědičnými právy. Přesto, že byli bohatší a vlivnější než šlechticové šogunátu, nepřestali jim sloužit.

Kolem 14. století se Japonsko rozdělilo na deset šogunátů = provincií, které válčily mezi sebou. Samurajové byli v tu dobu velmi žádaní pro svoje šermířské a lukostřelecké umění. Pokud se zrovna neválčilo, pracovali na statcích a cvičením se zdokonalovali v boji. Také zastávali roli provinčních úředníků, kteří vybírali daně, dohlíželi na pořádek, stavby a organizovali výsadbu rýže.

V roce 1868 (Císař Mutsuhito) došlo za podpory západních mocností k obnovení císařské autority a začala modernizace Japonska podle západního vzoru. V roce 1876 vešla v platnost vyhláška, která zakazovala nošení meče a rušila samurajskou třídu se všemi jejími výsadami. Samurajové chtěli udržet nezávislost Japonska, a proto vyvolali vzpouru. Císař však již disponoval ohromnou armádou vyzbrojenou střelnými zbraněmi a západní technologií (pušky, děla, první kulomety) kterou použil pro potlačení vzpoury.

Později se zbytek shogunátů vzdal, aby ukončil krveprolití a předal moc císaři. V roce 1877 došlo k bitvě o Shiroyama, poslední bitvě mezi zbylými samuraji (25 tis. mužů) a císařskou armádou (300 tis. mužů). Vůdce povstání Saigo Takamori byl smrtelně zraněn a než by byl zajat nebo zabit nepřítelem, spáchal raději na bojišti seppuku. Všichni ostatní samurajové byli zmasakrováni a totálně poraženi císařem, kterému dosud sloužili.

Služba pánovi

Samurajové svého pána doprovázeli jako tělesná stráž a plnili jeho příkazy. Právo nosit meč zajišťovalo samurajům vysoké společenské postavení. Meč byl pro samuraje duší. Poloha meče při návštěvě cizího domu (kde katanu položil, a na jakou stranu bylo její zakřivení či rukojeť, když si sedl) ukazovalo, jakou má důvěru ve svého hostitele. Doma samuraj meč odkládal do držáku zvaného katana-kake zakřivením nahoru.

Prostí rolníci neměli právo se ozbrojovat, jediná zbraň, kterou mohli vlastnit byla dýka. Měl-li v držení katanu někdo jiný než samuraj, například vesničan, byl to povel k tomu jej zabít a meč mu vzít. Samurajové často svým mečů přidělovali jména jako živým bytostem, a věřili, že je to jejich duše - duše válečníka. Používání meče se řídilo velmi přísnou etiketou.
Meče také jednu dobu sloužily jako dary mezi rodinami, například při svatbách. Starobylost a sláva výrobce katany se začala doceňovat až v pozdějším období.
V boji využívali vždy veškerých protivníkových slabin a útočili na citlivá a hlavně zbrojí nekrytá místa na těle.Samurajové byli cvičeni vždy od velice útlého věku. Už v deseti letech byli posíláni na místa plná strachu, který museli mladí učedníci překonat. Takovými místy mohly být například hřbitovy, márnice, husté lesy či opuštěné zříceniny budov.

Rónin (potulný muž)

se nazýval samuraj bez pána. O pána mohl přijít jeho smrtí, či ztrátou jeho přízně. Dle zásad bušidó byl samuraj povinen, v případě nutnosti, položit za pána život. Pokud tak neučinil nebo jejich pán zemřel, přežíval na kraji společnosti a byl nucen bezcílně putovat krajinou Japonska.

Sepukku

V období (1185 – 1868), zejména po roce 1603 došlo k vyzvednutí morálních hodnot, duchovního významu samurajského meče a kodexu bushido. Ten mimo jiné nařizoval vzít si život v případě, že samuraj padne do zajetí nebo je zneuctěn neúspěchem - formou obřadu seppuku.
Samurajové tento sebevražedný rituál vykonávali při zajetí nebo zabití pána a nebo, když zajali je samotné, což pro ně byla ta největší potupa a urážka cti, jaká v té době existovala.
Tento obřad měl pevně stanovená pravidla, byla vyžadována přítomnost svědků a pomocníka. Nejčastěji se prováděl krátkým mečem, později speciální dýkou, která měla proniknout do části těla tradičně považované za sídlo života - do spodní části břicha (hara).
První řez byl veden vodorovně z levé strany břicha na pravou stranu. Měl-li bojovník ještě dost síly, pokračoval dalším řezem vzhůru. Povaha tohoto způsobu smrti často znemožňovala dokončení sebevražedného aktu, a proto byl na pomoc přizván pomocník, často přítel nebo podřízený. Měl za úkol sebevraždu dokonat setnutím sebevrahovy hlavy.

Oděv samuraje

Základním oděvním prvkem samurajského šatníku bylo kimono. Těžší kimona se nosila v zimě, v létě se používala slabší (např. z jemného hedvábí). Den, kdy se zimní kimona měnila za letní, byl tradičně první den čtvrtého měsíce (pro nás pravděpodobně první týden v květnu). Samurajské kimono bylo většinou vyrobeno z hedvábí, materiálu, který byl považován za nadřazenější bavlně či konopí, nejen kvůli vzhledu a jemnosti, ale také kvůli relativně nižší teplotě v horkém létu. Přirozeně kvalita kimona velmi záležela na postavení a příjmech samuraje. Nepoužívaly se výrazně zářivé barvy či exotické motivy, jež byly známkou neskromnosti a ješitnosti. Samurajské manželky nosily vrstvy kimona a barvy podle postavení a nebo moci svého manžela. Samurajské děti byly oblékané okázale a usedlejší styl oblékání byl známkou, že se dítě blíží k věku, kdy bude považováno za dospělé. Starší samurajové tíhli spíše k odstínům šedé nebo hnědé, jako symbol jejich důstojného věku. Někteří samurajové také nosili ponožky zvané tabi, které měly bílou barvu a byly uzpůsobeny ročnímu období, ve kterém byly nošeny. Obuv se skládala ze sandálů waraji a dřeváků geta. Dřeváky byly spojovány s nižšími společenskými vrstvami (např. geiši či herci divadla kabuki byli často zobrazováni s dřeváky), ale i samurajové je čas od času používali. Používaly se také boty z medvědí kůže, především s brněním, ale od 16. století byli považovány za archaické. Když samuraj vyrážel do války měl na sobě brnění

Vlasy

byly důležitou částí samurajova vzhledu. Tradičním účesem (skoro tisíc let) byl uzel. Téměř každý, s výjimkou buddhistických kněží, nosil uzel. Je možné, že tato móda pocházela z Číny, kde se uzly nosily už ve starověku. Stylů uzlů je velké množství. Před obdobím Edo, byly velmi populární i kníry a bradky, které ale právě v období Edo padly v nemilost, a od té doby jsou u Japonců zřídkakdy k vidění.

Samurajské zbraně

Jejich hlavní zbraní byl meč zvaný katana. Byla to dokonalá zbraň, měl vlastní duši a pro samuraje byl cennější než jeho život.  Je až s podivem, že dodnes nejsou vědci schopni vyrobit tak dokonalou ocel, byť k tomu mají to nejmodernější vybavení a ty nejušlechtilejší materiály.

Kvalita kamakurských čepelí, jejich krása a ladnost, tajemství jemných nuancí výroby a leštění, to vše je ztraceno v hlubinách času. Tajemství výroby se předávalo z otce na syna, z mistra na žáka a to pouze ústní formou. Výrobě jap. meče předcházel mistrův očistný rituál těla. Dokonce se věřilo že mečíř ze špatnými myšlenkami nemůže vyrobit dobrý meč.

Katana má zakřivenou čepel, obdobně jako šavle, s jedním ostřím, záštitou (cuba) a rukojetí (cuka) s oválným průřezem. Délka katany bývala od 60cm do 1m. Byla nošena samuraji vetknuta nalevo za pásem obi ostřím nahoru, tradičně společně s krátkým mečem wakizaši nebo s osobní samurajskou dýkou nazývanou tantó. Dvojice mečů katana a wakizaši se nazývala „daišó“ a byla symbolem třídy samurajů. Souprava dvou mečů daišó se stala pro samuraje standardní výzbrojí v období Muromači.

Dlouhá katana byla používána pro boj v otevřených prostorách, zatímco krátké wakizaši nebo tantó bylo používáno pro boj ve stísněných prostorách nebo k rituální sebevraždě tzv. seppuku. Tyto meče mohli v určité době nosit i řemeslníci a obchodníci.
Zajímavou věcí byla zkouška kvality a ostrosti meče. Spočívala v tom, že byl klečící zajatec rozťat v půli. Ale prováděli se i méně brutální zkoušky, když se přetínaly různé počty svazků slámy. Aby se meč nelámal musí být vyroben z houževnatého měkčího materiálu který se ale ohýbá. Japonští mistři mečíři vymysleli postup jak tyto vlastnosti zachovat obě. Vytvořili materiál, ve kterém zabalily poměrně měkké železo do tvrdého železného obalu. Venkovní (kawatetsu) materiál je z tvrdého železa a zajišťuje že je materiál pevný a neláme se, měkký (sintetsu) železný materiál uvnitř zase pohlcuje otřesy a materiál se neohýbá. Tento materiál byl také lehčí a tak mohli mít jap. meče ideální váhu (1-1,5 kg).

Další samurajskou zbraní byl velký luk z kterého se mohlo střílet i při jízdě na koni. Umění použití tohoto luku se zvalo Kjudžucu. Když samuraj vyrážel do války měl na sobě jakési brnění a bral sebou ještě jednu zbraň. Tou zbraní bylo buď kopí - jari nebo zbraň připomínající naší halapartnu, která se zvala naginata.

Bušido – Samurajův kodex

Neprotiv se mravům a tradicím.

Nevyhledávej pro sebe rozkoše.

Zůstaň nestranný uprostřed všeho dění.

Sebe samého ber s humorem, jiné však smrtelně vážně.

V životě po ničem nebaž.

Nikdy nelituj toho, co jsi učinil.

Nikomu nezáviď dobré, ani zlé.

Nechť je tvá cesta jakákoliv, nikdy si nestěžuj.

Nekritizuj a nepomlouvej sebe ani jiné.

Neměj srdce svázané závazky ani láskou.

Netouži po hmotných statcích.

Nenechej se zlákat pěkným příbytkem.

Nebaž po vybraných jídlech.

Neulpívej na starožitnostech, nechť mají jakoukoliv cenu.

Nevěšti si sám pro sebe.

Mimo zbraně nevyhledávej žádné nástroje.

Když žiješ pro bušidó, neboj se smrti.

Na stará kolena netouži po bohatství.

Cti Boha i Buddhu, ale nebuď na nich závislý.

Když odvrhneš své tělo, nezapomeň na svoji čest.

Nikdy nesejdi z cesty bojovníka.

✿⊱╮

Be true to your clan, your art, your family, and to yourself.

Be without fear in the face of your enemies.

Be brave and upright that you love God, as God loves you.

Speak the truth, always, even if it leads to your death.

Be impeccable with your word; speak with integrity.

Say what you mean, and mean what you say.

Do not speak ill of yourself or of gossip of others.

Use the power of your words for love, compassion, and truth.

Take no offence to anything on a personal level, for what others say and do is of their own reality; their own dream.

When you are immune to the opinions and action of others you will not be the victim of needless suffering.

Do not take anything personally; nothing another does is because of you.

Do not make assumptions.

Find the courage within to ask questions and express what you truly want for the Highest Good.

Communicate with others clearly so as to avoid miscommunication and drama.

Your actions are thoughtful acts, not reactions.

Your actions are done for the Highest Good.

Always do your very best.

Understand that your best will change from moment to moment; depending on the circumstances, your health and the timing.

Safeguard the helpless, and do no wrong.

Always mind your surroundings.

You must become more than just a man in the mind of your opponent.

Theatricality and deception are powerful agents; use them for the betterment of the righteous.

Remember that the hardest, deepest, most meaningful journey is the journey inwards.

If you make yourself more than just a man, if you devote yourself to an ideal, you become something else entirely.

Are you ready to begin?

Kata - překlady japonských názvů

Jelikož  při každém novém nácviku  kata dumáme, co asi název znamená,
hledala jsem info po netu. Možná to nebude vždy přesné, ale alespoň pro orientaci. :)




Základní kata


Taikyoku Shodan - Prvotní příčina - First cause
Heian Shodan - Klidná mysl, stupeň 1 - Peaceful mind, first level  (žlutý, 8 kyu)
Heian Nidan - Klidná mysl, stupeň 2 - Peaceful mind, second level  (oranžový, 7 kyu)
Heian Sandan - Klidná mysl, stupeň 3- Peaceful mind, third level   (zelený, 6 kyu)
Heian Yondan - Klidná mysl, stupeň 4 - Peaceful mind, forth level  (fialový, 5 kyu)
Heian Godan - Klidná mysl, stupeň 5 - Peaceful mind, fifth level
Tekki Shodan - Železný jezdec, stupeň 1 - Iron horseman, first level


Pokročilá a vrcholná kata

(Dai = delší verze)

(Sho - krátší verze)

Bassai Dai - Proniknutí do pevnosti  - Destroying a fortress, long
Jion - Název podle buddhistického chrámu v Japonsku

Empi - Let vlaštovky - Flight of the swallow
Kanku Dai - Pohled na oblohu - Looking into the sky,
Hangestu - Půlměsíc - Half moon
Jitte -10 rukou (někdo překládá i "technické ruce" ) - Ten hands
Gankaku - Jeřáb na kameni (skále) - Boulder crane
Chin-te - Zvědavé ruce - Rare hands

Mei-kyo - Jasné zrcadlo - Bright mirror
Unsu - Ruce v oblacích - Cloud hands
Bassai-Sho - Proniknutí do pevnosti - Destroying a fortress, short
Kanku-Sho - Pohled na oblohu - Looking into the sky, short
Jiin -  sesterská kata s Jion a Jitte. Název je také odvozen od japonského chrámu.
Wankan - Císařská koruna - Emperor's Crown
Go-jyu-shi-ho (Dai) - 54 kroků, delší verze
Go-jyu-shi-ho (Sho) - 54 kroků, kratší verze
So-chin - Pevné kořeny (neexistuje jednotný překlad této kata) - Strength and control
Ni-jyu-shi-ho - 24 kroků - 24 steps (“Niju” znamená 20, “shi” znamená 4 a “Ho” krok)
Tekki Sandan - Železný jezdec, stupeň 3 - Iron horseman, third level
Tekki Nidan - Železný jezdec, stupeň 2 - Iron horseman, second level

Origata - umění darovat

Origata je hluboce zakořeněný rituál předávání dárku v krásně zabaleném v papíru, vyjadřující úctu, krásu  a poděkování japonskou cestou. Důležité totiž není jaký dárek dáváte, ale hlavně forma, jakou je předáván. Předání peněz nebo dárku bez slavnostního obalu v dekorativním papíře nebo látky nepřichází v Japonsku v úvahu. Vše by mělo být krásně a úhledně zabalené.

Japonci jsou schopni zabalit samostatně i jednotlivý bonbón v bonboniéře.  Tento balící obřad v Japonsku zvaný jako "origata" pochází z období Muromachi 1336 - 1573 n.l., z časů, kdy samurajové pomáhali utvářet pravidla společenského chování.  Tak jako všechny životní situace, má i předávání dárů (ať už přátelům či obchodním partnerům) svá jasně daná pravidla, která se dodržují.

V Japonsku se tradičně používá kus látky tzv. „furoshiki“ a balicí papír. Nedávno japonské ministerstvo životního prostředí na svých stránkách otisklo návod, jak balit různé předměty do tzv. „furoshiki“. Cílem je propagovat tradiční způsoby přenášení věcí a balení dárků namísto igelitových tašek a balicího papíru.

Pokud chcete někomu předat individuální dárek, nedělejte to před ostatními. Záleží už jenom na Vašem vkusu a na tom, jak znáte, případně jak odhadnete obdarovaného. Kvalitními výrobky a značkami (nemusí být jenom české) nic nepokazíte. Je dobré dát něco, co nelze jednoduše v Japonsku pořídit. Kvalitní ručně broušené sklo, slámové nebo ledové víno, populární jsou i kosmetické výrobky a potraviny vycházející z naší tradice výroby přírodních produktů např. prodejen Manufaktura. Naše sladká vína mají rády spíše ženy než muži.

Dárek se předává i přebírá zásadně oběma rukama. Když to nedodržíte, ztrácíte na dojmu, i když dáváte ne zrovna levný dárek. Zvyk dávání dárků se datuje do doby Edo, kdy obyvatelé vesnic za společně vybrané prostředky vyslali na pouť pár vyvolených a ti pak jako výraz poděkování těm co zůstali doma, přinesli dárky.

Když Japonci cestují třeba za obchodem, považují za zdvořilé, aby na své pracoviště přivezli z cesty malou pozornost pro své kolegy. Nejčastěji to bývají věci k jídlu. Místní delikatesy, sušenky, cukrovinky, káva, čaj, ovoce atd. Na nádražích je hodně kiosků, kde se již úhledně zabalené pamlsky a místní delikatesy dají koupit.

Je velmi nezdvořilé, pokud obdarováváte pouze jednoho člena skupiny. Nejběžnější je výměna dárků na konci návštěvy. Výše postavené osoby dostávají hodnotnější dárky než jejich podřízení. Neočekávejte, že Japonci Váš dárek hned rozbalí a Vy to také zkuste dodržet. Je to vlastně taková pojistka, aby se zamezilo případným faux-pas s nevhodným dárkem a obě strany si zachovaly tvář.

http://www.japanbusinesssolutions.com/

http://uponafold.com.au/blog/post/origata-for-the-soul/

Gejša

Gejša, japonsky Geiko (芸者), je slovo označujícící profesionální společnici. Skládá se ze slov „gej“, tj. „umění“, a „sha“ které znamená „přítomnost“ (ve smyslu bytí) nebo „společnost“ (ve smyslu doprovodu).
Žena s vrstvou bílého make-upu a rudě nalíčenými rty se stala jedním ze symbolů Japonska, který vyvolával celou řadu otázek, na něž není snadné odpovědět. Jaké ženy se skrývají za neproniknutelnou maskou líčení? Jaká pravidla a zákony vládnou v uzavřeném světě gejš? Jsou gejši skutečně umělkyně, tanečnice a hudebnice, nebo jenom obdoba západních kurtizán? V západním světě se stalo slovo gejša synonymem japonské prostitutky, ale spíše neprávem, jelikož gejša je byla spíše „umělkyně“, která čas od času na sex přistoupila. Nejednalo se však o samozřejmost. Z toho důvodu se také povolání gejši oproti prostituci v roce 1957  nezakázalo. V minulosti se mnoho dívek stalo gejšami nedobrovolně. Rodina si nemohla dovolit živit je a svět květů a vrb se pro ně zdál být lepší variantou.

Slovo gejša tedy znamená přítomnost umění, doprovod umělkyně. Hlavním jejím úkolem bylo bavit muže tancem, zpěvem, hrou na šamisen*, konverzovat, lichotit či připravit čajový obřad. Jejich klienti, pocházející z nejvyšších bohatých vrstev, za tuto zábavu často zaplatí celé jmění.
Důvod je dvojí. Jsou to vysoce školené profesionálky v oborech tradičního japonského tance, hudby, čajových obřadů, tradičních japonských her (jako je např. mahjong), poezie i etikety. Navíc mají schopnost pohotově a vtipně odpovídat, což tvoří zvláštní japonskou estetiku zvanou iki. Druhým důvodem je jejich oděv. Jen kimono stojí 150 000 až 7 000 000 jenů, protože každé je jedinečné ručně vyrobené umělecké dílo. Na vrcholu kariéry jich gejša potřebuje tucty. Navíc každé kimono vyžaduje pás obi podobné nebo vyšší ceny, společně s parukami a ozdobami do vlasů, které se každý měsíc mění a stojí přibližně také tolik.

Gejša z peněz od klienta také platí nepřeberné množství lidí od odborníků na textil, přes kaligrafy až po ohřívače saké. Tento plat ovšem nezahrnuje pronájem prostor, jídlo ani pití, které tvoří samostatnou položku na klientově účtu. viz odstavec kimono.

"Gejša potřebuje elegantní oblek, tak jako umělec potřebuje inkoust. Není-li pořádně oblečena, pak není skutečná Gejša."           Golden Arthur, Gejša

Hanamači

Hluboko v moderních městských aglomeracích japonských měst leží hanamači. Květinová města. Jejich kulturu tvoří spletitý systém řemeslníků a umělců s hustou sítí vztahů, kterou řídí přísná pravidla společenského chování. A to za jediným účelem - oslavou umělecké a tělesné krásy profesionálně vyškolených společnic. Hanamači jsou totiž především domovem gejš.

Okija

Jedná se o domov gejš. Ty zde žijí jako rodina, ať už vlastní, nebo adoptivní. Každá okija má obvykle jednu či dvě plně kvalifikované gejši a jednu až dvě učednice. Dům vede matka nebo babička, které jsou takto gejšami také oslovovány. Dále v okiji bydlí několik služebných. Muži mají obvykle přístup nejdále do vstupní haly. Zbytek je pro ně zapovězené území.

Tyto domy fungují také jako sklad velice cenných doplňků a kostýmů potřebných pro práci gejši.

Očaja

Doslova čajovny. Složí k soukromým večírkům pořádaným gejšami a jejich klienty. Původně se jednalo o skromné restaurace pro poutníky, které se však časem přeměnily v daleko exkluzivnější podniky. Nejsou to restaurace, ačkoli mají k dispozici kuchyně. Kromě nepříliš požadovaného čaje vedou také alkoholické a jiné nápoje.

Historie

předchůdce gejši byla tzv. " Oiran ", kombinace herečky a prostitutky, které hráli erotické tance a parodie, a toto nové umění bylo nazván kabuku, což znamená "být divoký a pobuřující". Tance byly nazývány "kabuki", a to byl začátek Kabuki divadla. V polovině 18. století se začaly prosazovat gejši-ženy, které postupně nahradily původní .....
Se svým bílým make-upem a tradičním japonským šatem kimono okouzlily nejednoho Evropana. První gejša ženského pohlaví se se objevila roku 1751 v nevěstinci v Kjótě. Gejšami se dívky často stávaly proto, že je prodali nemajetní rodiče nebo proto, že je opustil manžel. Jiné byly dcerou gejši, případně prostitutky.
Druhá světová válka přinesla velký pokles na umění být Geisha, protože většina žen musel jít do továrny či jiná místa k práci pro Japonsko. Jméno Gejša bylo také zdiskreditováno během válečné doby, protože prostitutky začaly na sebe odkazovat jako "Gejša dívky" na americké vojáky. Když v roce 1856 přijel do Japonska americký konzul Townsend Harris a usadil se v Šimodě, postaral se o spletitý protokolární problém. Vyžádal pro sebe i svého mladého holandského asistenta společnici. Byly vybrány dvě gejši - Okiči a Ofuku. Okiči zpráva, že se má stát Harrisovou konkubínou zdrtila. Věděla, že by jí to zničilo život. Autority ale naléhaly a přemlouvaly, až obě dívky svolily. Legenda Madame Butterfly byla na světě. Vztah Okiči a Harrise byl krátký a podle všeho nešťastný. Harris se nakonec přestěhoval do Eda, kde si vybral jinou, zřejmě k tomu opět donucenou ženu. Okiči byla opuštěná a na mizině. Žádný muž by se nestal patronem ex-milenky cizince. Poslední léta jejího života byla temná, osamocená a poznamenaná alkoholem. Dnes se připomíná jako dojemná oběť položená na oltář japonsko-amerických   vztahů.

Šikomi

Učednice gejš tradičně zahajovaly svou kariéru, když jim bylo šest let, šest měsíců a šest dní (tato kombinace je v Japonsku považována za velmi příznivou, zvláště když jde o nové začátky).Když se adeptka přestěhuje do okija a začíná svůj výcvik, je na nejnižší příčce hierarchie. Má pevně stanovený, přísný a vyčerpávající rozvrh. Říká se jí šikomi. Formální náplní její práce je hlavně drhnout podlahy, vypadat čistě, učit se základy tance a hry na šamisen, perkuse a flétny. Také musí zvládnout pozici seiza (zvláštní posed na patách na tatami), která je sice po prvních dvaceti minutách nesnesitelná, leč pokud si na ni dívka nezvykne, nepřichází její účast na čajovém obřadu v úvahu. V seiza bude také muset v budoucnosti sedět během večírků.

Poslední povinností je sedět u vchodu okija a čekat na geiko a maiko, až se vrátí z čajovny, což může být až v jednu či dvě hodiny ráno nebo také později.

Maiko

Výchova budoucí gejši začíná v útlém věku někdy i v pěti letech. Již tehdy se tato děvčátka začínají učit tančit, zpívat, příjemně hovořit a studují i umění čajového obřadu, aranžování květin (ikebany) a dalších tradičních japonských umění. Dorůstající dívky se pak stávají nejdříve "učednicemi", které se tradičně nazývají v Tokiu Hangjoku a v Kjótu Maikó (tančící dívka). Maiko se poznala podle bohatě zdobeného kimona, výrazného obi, červené stuhy ve vlasech a límce a bílého make upu. Teprve po jisté době učení se mohou stát pravými geišami. Obřad, kterým se z maiko stává dospělá geiko, se nazývá erikae (výměna límce). Rudý límec je jedním z ceněných symbolů mladších učednic na geiko, postupem času je vyšíván stříbrně. Když je límec již téměř pokryt stříbrem, je čas na změnu z učednice na profesionálku. Rudý límec je odpárán a nahrazen bílým. Nyní již gejše nestačí pouze nádherný vzhled, od nynějška ji bude živit síla její osobnosti a umělecké dovednosti. A to pod podmínkou, že si vybudovala odpovídající podpůrnou síť a základnu těch správných zákazníků.Období šikomi obvykle končí kolem šestnáctého roku. Sledována vlivnými z hanamači podstupuje v kaburendžó (škola pro gejši) formální, nervy drásající zkoušku svých tanečních schopností. Jestli uspěje, stane se z ní začínající maiko - minarai.Toto období je poměrně krátké, měsíc nebo dva, a adeptka je poté formálně uznána jako maiko.
Každý detail maiko má zdůraznit její krásu a svůdnost. Vlasy jsou vyčesané nahoru do dramatického účesu warešinobu a zavázané rudou hedvábnou stuhou. Na hlavě má desítky ozdob, mnoho z nich odráží roční období.
Na obličeji má bílou masku z líčidla, které se nazývá šironuri. Oči jsou lemovány nachovou linkou, lehce rozmazanou v rozích, aby zdůrazňovala mandlový tvar očí. Obočí je vyholené a namalované tužkou stejného odstínu. Ústa jsou namalovaná karmínovou rtěnkou ve tvaru okvětního lístku. V této rané fázi kariéry je však rtěnka nanášena pouze na spodní ret.

Kimono které nosí maiko se od běžného značně liší. Použité látky jsou extrémně drahé, výstřih je vzadu velmi hluboký, aby co nejlépe odhalil šíji. Tam se také nachází další symbol, eri, neboli límec, což je odejímatelný rudý pás látky všitý dovnitř horní části vnitřního kimona. To je přepásáno pásem obi, který těsně stahuje hruď až k pasu. Stažení obi omezuje pohyb podobně jako starosvětské korzety. Společně s celou výbavou může oděv vážit až dvacet kilogramů. Balancování na dřevácích okobo s dalšími kilogramy ozdob na hlavě vyžaduje značnou fyzickou výdrž.

S pomocí starší setry (zpravidla jedné z gejš z okije) si buduje síť kontaktů zahrnující maiko, geiko i hosty, kteří ji budou v budoucnu zvát na večírky. Především si však musí zvyknout na tok klábosení, tanců a her s hosty.

Doba výcviku minarai končí obřadem san-san-kudo (tři-tři-devět). Tímto se minarai změní v maiko a zároveň je formálně spojena se svou starší sestrou. Obřad se koná ve šťastný den (gejši sjou velmi pověrčivé). Svitek, který při obřadu visí v Ponto-čó, zachycuje bohyni slunce Amaterasu Ómikami a tak připomíná původ tance v Japonsku. Obřadu se účastní budoucí maiko, její starší sestra a Matka. Na čestných místech sedí Matka a starší sestra starší sestry nové maiko. Průběh obřadu vrcholí rituální výměnou "třikrát tří" číšek saké velikosti náprstku mezi maiko a její starší sestrou. Tři číšky jsou podány a každá je vyprázdněna třemi doušky. Tento akt obě účastnice spojí. Maiko také přijímá nové jméno, jehož polovinu přebírá od své starší sestry a stává se v pravém slova smyslu součástí rodiny.

Den po san-san-kudo následuje další formální událost - debut maiko neboli misedaši (otevření podniku). Tato událost je tak veřejná, jak je san-san-kudo uzavřená. Obálky oznamující nadcházející debut jsou rozneseny po celém hanamači a vracejí se s bohatým spropitným. Přizvána je také široká veřejnost.

Misuage
 
dalším krokem v kariéře maiko obřad mizuage, neboli ztráta panenství. Tento obřad se prováděl pouze do 2 světové války, nyní již ne. Maiko nabídla své „misuage“ neboli panenství. V čajovně se shromažďovaly nabídky, muž s největší nabídkou dostal misuage. Když byla gejša oblíbená, měla svého danna neboli sponzora. To byl většinou bohatý muž, který jí hradil náklady na kosmetiku, na školu (gejši se stále učily, chodily na hodiny zpěvu, tance) atd. Většinou spolu měli milostný poměr. V dnešní době je Geishin pohlavní život jen její soukromá věc.  Partnerem mohl být mizuage danna, kterého dívka před obřadem nikdy neviděla a nemusela se s ním setkat ani nikdy poté, pokud měla svého vlastního danna (její patron - protože je život gejši velmi finančně náročný, je jejich velkým štěstím, když seženou patrona, který jim sponzoruje hodiny tance i hudby, oblečení,... Danna se poté stává něčím jako oficiálním milencem gejši), spala s ním. Celá záležitost je čistě obchodní transakcí a v žádném případě se neutajovala. Naopak, po obřadu mizuage maiko změnila účes na méně propracovaný a zdobný ofuku. Setkání s novým účesem ofuku bylo příležitostí ke gratulacím. Maiko se stala ženou.

Dnes, kdy je rituál mizuage minulostí, je změna účesu pouze ohlášením, že se dívka stala zkušenou maiko. Obvykle probíhá kolem osmnáctého roku.

Červené řemínky na sandálech okobo jsou vyměněny za růžové, později nachové.

Kimona

 která gejši nosily, byla vzácná, byla to umělecká díla. Oproti prostitutkám měla gejša  uzel z obi (pásu)  zavázaný vzadu - bylo moc náročné ho zavázat, protože kimona byla jedné velikosti a pod pás se složila nepotřebná délka. Většinou na to měly gejši oblékače, samy by to nezvládly. Prostitutky si uzel vázaly samy - v předu.

Výběr vzorů vrchního kimona se řídí ročním obdobím. Vzory pro maiko jsou poměrně zdobné. Obi se nosí přes obiage, které ho přidržuje na správném místě. Úzká stužka přes obi se nazývá obi-džime. Je zdobena sponou, která se nazývá poččiri. Obi se zavazuje do typického čtvercového uzle, který na první pohled odlišuje geiko od učenice (té splývají cípy obi přibližně po kotníky).

Hlavní součástí spodního prádla nagadžuban, dlouhé spodní kimono, které přesně kopíruje linii svrchního oděvu. Límeček neboli eri se každý den přišívá. Nagadžuban pro maiko mají charakteristickou červenou barvu a bílý květinový potisk.
Hadadžuban připomíná blůzu bez knoflíků. Jako u všech tradičních japonských oděvů levá strana překrývá pravou. Spodničce zakrývající nohy se obecně říká susojoke.
Tvář, krk a dekolt jsou namalovány bílým líčidlem šironuri. Na šíji se nechávají dva, při formálnější příležitosti tři, pruhy kůže bez líčidla. Obočí je namalováno tužkou, požadovaný tvar se nazývá rjúbi (vrbové obočí) a oční linky jsou červené. Rtěnku si mladší maiko nanáší pouze na spodní ret na rozdíl od kvalifikovaných gejš, které si rty malují celé. Také si upravují vlasy do účesu zvaného warešinobu a zdobí jej vlásenkami odpovídajícími danému ročnímu období. Geiko nosí paruky vyrobené na zakázku, které jsou velmi drahé a méně honosné než složité účesy maiko.Na nohou mají bílé ponožky tabi s odděleným palcem a zapínáním na knoflíky a okobo, zóri či geta.Spodní prádlo se liší. Na prsou nosí maiko buď podprsenku nebo ovinutý lněný pruh látky, který se nazývá saraši. Dále má maiko buď kalhotky západního stylu, nebo prádlo s otvorem pro snazší vykonání potřeby.
Oblečení geiko je mnohem konzervativnější. Zadní límec již nespadá provokativně až k lopatkám, vysoké dřeváky okobo ustupují umírněnějším sandálům zori a dřevákům geta.

Současnost

V současnosti jsou zákazníky gejš převážně politici, obchodníci a šéfové podsvětí.  Účet přichází poštou za několik dnů a při pěti hostech dosahuje kolem milionu jenů (několik set tisíc korun). Gejši bývají také najímány na důležitá obchodní jednání a schůze, aby jim dodaly lesku a účastníkům pocit luxusu. Pro samotné muže představuje gejša jejich úspěch. Gejša je mužovou důvěrnicí i komplicem.Geiko se běžně specializují jako tanečnice (tačikata) a ty méně pohybově i fyzicky nadané jako hudebnice (džikata).

Spatřit gejšu na ulici japonského města je však téměř nemožné, a pokud se to podaří, většinou se jedná o převlečenou japonskou školačku, která se nechá fotografovat davy turistů. Pravé gejši jsou příliš zaměstnané v čajovnách, než aby měly čas se věnovat turistům.

Typický den gejši

Japonsko je zemí ranních ptáčat. Kvůli společným rozcvičkám se děti o prázdninách shromažďují v parku už od šesti hodin ráno. Duchu světa a vrb však není nic vzdálenějšího než ranní vstávání. Přesto se dá říct, že maiko i geiko vstávají poměrně brzy, když přihlédneme k tomu, že pracují do pozdních nočních hodin. Zvláště maiko se snaží docházet na vyučování co nejdříve, protože kdo dříve přijde, má lepšího učitele.

Geiko se v žádném případě nepodílejí na žádných domácích pracech (to je úkolem služebných a šikomi), protože z jejich platu žije celá okija. Pokud se však gejša rozhodne osamostatnit, vydělává si již jen sama na sebe. Přesto se však ve své rodné okija musí každý pracovní den zastavit, aby si ověřila schůzky a vyrazila odtud na večírky.
Vyučování se koná ve velkých místnostech s tatami. Po svém příchodu maiko i geiko nejprve vykonají kolečko formálních pozdravů služebně starším. Džikata se soustředí na šamisen, flétnu a perkusové nástroje: taiko (velký buben, na který se hraje paličkami), kocuzumi (menší buben, který se drží na prvém rameni a hraje se na něj dlaní), ókawa (středně velký buben držený na klíně). Stejná sestava nástrojů se používá i v dovadle nó. Tačikata maiko i geiko cvičí formu divadla nó, které se hraje bez masek a nazývá se šimai. Kromě tance a hudby obsahuje kurikulum hanamači čajový obřad, aranžování květin (ikebanu), poezii haiku a waka.
Oběd je pro gejši většinou hlavním jídlem dne, protože během večírků jíst nesmí a těsně před nimi si raději dají jen něco lehčího. Odpoledne mnoho gejš využívá k tomu, aby zjistily, co je nového. Šikomi, které dokončily své ranní úkoly mají konečně čas na výuku, maiko jsou zaměstnány návštěvami a tréninkem. Přesto je však v hanamači poměrně ticho přibližně do čtvrté hodiny, kdy začínají přípravy na večírky.

"Srdce zemře, pomalá smrt, ztrácejíc každou naději jako listí dokud jednoho dne, žádné nejsou. Žádné naděje. Nic nezůstane. Maluje si obličej, aby skryla svůj obličej. Její oči jsou jako hluboká voda. Gejša nemá dovoleno chtít. Gejša nemá dovoleno mít pocity. Gejša je umělkyně v plovoucím světě. Tancuje, zpívá, pobaví vás... cokoliv chcete. Zbytek jsou stíny. Zbytek je tajemství..."

Arthur Golden - Gejša



* šamisen - tradiční strunný nástroj, dlouhokrká drnkací loutna se 3 strunami, rozeznívanými velkým trsátkem (korpus je potažen kočičí kůží). Sólově se používá jen zřídka, často tvoří "trio" s flétnou a kotem. Nejčastěji jej můžeme slyšet jako doprovod k tradičnímu divadlu Kabuki.


knihy

Lesley Downer - Gejša
Arthur Golden - Gejša
Mineko Iwasaki - Geisha of Gion
John Gallagher -  Gejša
Liza Dalby - Gejša
Söšieu Sen - Čadó - Japonská cesta čajem
Zdeněk a Soňa Thomovi - Japonská mozaika

http://gejshi.blog.cz/