císařský ostrovní stát ve východní Asii. Jméno „Nihonkoku“ v překladu znamená Země vycházejícího slunce.
Ni – slunce
Hon – původ
Koku – země
Čínsky se tytéž znaky čtou Ž'-pen-kuo, odtud zřejmě pocházejí názvy v evropských jazycích (francouzské Japon [žapon], anglické Japan [dž'pen]). Symbolem Japonska je sopka Fudži (3776 m n. m.)
Geologie
Stát je tvořen řetězem ostrovů v Tichého oceánu. Největší ostrovy jsou (od severu k jihu) Hokkaidó, Honšú, Šikoku a Kjúšú. K těmto ostrovům patří i skupina menších ostrovů v bezprostřední blízkosti i ostrovy více vzdálené např. Okinawa (původ karate).Celková délka pobřeží všech ostrovů je 33 889 km.
Japonsko je země z velké části hornatá a pokrytá lesy, lidé se soustřeďují převážně do pobřežních oblastí. Japonců žije na malé ploše velmi mnoho, hustota zalidnění je 30 na světě.
Jsou zde častá zemětřesení, protože země se nachází na hranici tří tektonických desek. Velká zemětřesení mohou vyvolat vlnu tsunami. Poslední velké zemětřesení bylo tento rok v oblasti Sendai, 8,9 stupně), byla to největší katastrofa od 2. světové války. Počet mrtvých se odhaduje až na 11 000.
Podnebí
Podnebí Japonska je oceánické, vlhké a monzunové (vítr, který se mění dle ročního období. V létě přináší vlhký vzduch od moře na pevninu, v zimě suchý z pevniny do moře), ale díky rozloze země se klima v různých oblastech liší. Období dešťů začíná počátkem května a trvá 6 týdnů. Na přelomu léta a podzimu přinášejí silné deště také tajfuny.
Zemědělství
Japonsko je soběstačné v produkci základní potraviny – rýže. K zemědělství je však použitelných pouze 13% celkové rozlohy Japonska. Více jak 40% zemědělské půdy tvoří rýžová políčka. Mezi další pěstované plodiny patří brambory, cukrová řepa, cibule, okurky a mandarinky.
Rybolov
Ryby jsou pro Japonce základní součástí jídelníčku. Japonsko vlastní největší rybářskou flotilu na světě a v počtu vylovených ryb má světové prvenství. Japonsko je také jednou z mála zemí na světě, kde je povolen lov velryb. Mezi tradiční japonská jídla patří pokrm z ryb – suši.
Průmysl
Co se těžby nerostných surovin týče, je Japonsko zcela závislé na dovozu z okolních států. Na ostrovech se nacházejí menší ložiska uhlí na Hokaidu a Kjůšů a malé ložisko ropy na severu Honšů. Významnější je pouze těžba olova, zinku a mědi.
Průmysl v Japonsku začal prudce expandovat na konci 19. století. Japonsko postupně přešlo od masového vyrábění laciných výrobků k vysoce kvalitním výrobkům založených na moderní technologii a získalo tak značný podíl na světovém trhu. Nejvýznamnější je výroba elektroniky, automobilů a lodí.
Auta: Honda, Scion, Toyota, Subaru. Lexus, Nissan, Mitsubishi, Mazda
Elektronika: Sony, Panasonic, Toshiba, Sharp
Foto, kopírky: Canon, Minolta, Nikon
Rychlovlak -šinkansen
Administrativní dělení
Japonsko se dělí na 47 prefektur. Hlavní město Tokio má i s předměstím až 35 milionů obyvatel. Tokio vzniklo roku 1868 přejmenováním města Edo. Další významná města jsou Jokohama (druhé nejlidnatější v Japonsku, které leží jen 30 km od Tokia, je to tzv obytná zóna pro lidi pracující v Tokiu) , Osaka, Kjóto (město Gejš), Hirošima (město proslavila smutná událost z 6. srpna 1945, kdy byla na město svržena atomová bomba Little Boy. Město bylo z 80% srovnáno se zemí. )
Japonská náboženství
Šintoismus
Spočívalo v uctívání přírody a bohů. Šintó nemá žádného zakladatele ani proroka. Neexistuje žádný psaný kodex kromě některých mýtů, které byly zapsány v prvních japonských kronikách Kodžiki a Nihon šoki. Šintó učilo, že každý objekt v přírodě, třeba jezero, strom či skála, má stejně jako živé bytosti své božstvo, své kami, jež je třeba uctívat. Typickým příkladem toho je i hora Fudži, jež je stejně jako všechny přírodní síly považováno za božstvo. Výstup na ni je chápán jako obřad a provést jej může jen ten, kdo se před tím očistil. Také se říká, že tuto cestu byl měl uskutečnit každý Japonec. Mnoho šintoistických svátků a oslav vzniklo jako modlitby k bohům, aby ochraňovali úrodu rýže, nebo jako poděkování za dobrou úrodu.V polovině 19. století byl Šintoismus prohlášen za státní náboženství, to trvalo až do roku 1945. Jednoduché šintoistické svatyně lze najít skoro všude, vyjímkou nejsou ani prostranství v moderní zástavbě.
Budhismus
"Když chcete vidět rybu, musíte pozorovat vodu."
Budhismus byl prvním vědomě přejatým náboženstvím se v Japonsku. Původně vznikl v Indii, postupně pronikl do celé jižní a jihovýchodní Asie a podél Himálaje také severně do Číny, Koreje a Japonska.
Přitažlivost budhismu pro japonce spočívala převážně pro obraz Buddhy jako magického ochránce, s větší mocí než jakou měla šintoistická božstva, a to jak pro stát, tak pro jednotlivé rody, které začaly budovat rodové ochranné chrámy a kláštery. Současně tvořila pro japonce důležitou součást náboženské aktivity jednotlivá umění, vztahující se k buddhismu
Zpočátku se budhismus soustředil v hlavním městě a byl přijat pouze vládnoucí vrstvou. Během 8. a 9. století se však začal šířit po celé zemi a jeho vliv postupně zasáhl celou společnost. Nová víra s sebou přinášela představy o posmrtném životě a nové etické normy dobročinnosti a služby bližnímu. Vlivu budhismu lze připsat ústup pohřbů do hrobek po 7. století a rozšíření pohřbívání žehem. Příznivý vliv budhistického zákazu zabíjet živé tvory se patrně projevil i v zmírnění válečných krutostí a šířícími se předsudky vůči pojídání masa, nikoli však ryb.
Japonce budhismus velice zajímal, protože se z něj dozvídali mnoho o tom, co se stane, když člověk zemře. Šintó se totiž zabývalo spíše životem v tomto světě. Takže obě náboženství se navzájem doplňovala a podporovala. Japonci začali věřit, že budhistická božstva jsou šintoističtí duchové v jiné podobě. I dnes mnoho lidí pořádá svatbu podle šintoistického rituálu, kdežto pohřby jsou spíše budhistické.
Zenbudhismus
„Žijeme v tomto okamžiku“
Zen jako takový se nezakládá na víře v něco, ať je to v názor nebo v teorii o něčem posvátném. Zen znamená cvičení Zazenu - Budhovy pozice (lotosový sed). Zen a Zazen nespočívá ve víře, ale v pozorování skutečnosti, světa kolem nás, sebe sama. Podstatou Zenu je nestrach, nevlastnění. Všechno naše utrpení pochází z našeho egoismu.
Studování a praktikování Zenu je velice složité. Je obtížné proto, že je těžké zachovat si čistotu ducha a čistotu cvičení ve skutečném smyslu, nic nás nevyvede z míry..
Pravým cílem Zenu je vidět věci tak jak jsou, pozorovat věci tak jak jsou a nechat jim vlastní průběh.
Zenová pozice
Student sedí v pozici úplného lotosového květu, což znamená, že vaše levé chodidlo je na pravém stehně a pravé chodidlo na levém stehně. Tento posed vám pomáhá udržovat tělesnou i duševní rovnováhu.
Jednou z nejdůležitějších věcí je udržet v této pozici páteř rovnou, zpříma. Ramena a uši by měly být v jedné rovině. Snažíme se úplně uvolnit svoje ramena a hlavu zvednout temenem ke stropu, jako kdybychom podpírali oblohu. Brada by měla býti poněkud zastrčená. Pro posílení pozice bychom měli bránici přitlačit ke svému hara, čili dolů k břichu.
Vaše ruce by měli vytvářet "kosmickou mudru". Tato pozice by se dala popsat tak, že vaše dlaně vytvoří s pomocí prstů krásný ovál. A to tak, že položíte levou ruku na pravou dlaň (prostřední klouby prstů na sebe) a spojíte oba palce lehce konečky k sobě. Tuto univerzální mudru byste měli udržovat s velikou pečlivostí. Ruce se nacházejí u těla a palce jsou zhruba ve výši pupku.
Při cvičení Zazenu neexistuje nic jiného než-li rytmus našeho dechu, kterého jsme si vědomi. Nemělo by se stát, že byste byli duchem nepřítomní. Soustřeďme se tedy na správné dýchání. Taková činnost (dýchání) je elementární činností univerzálního bytí. Myšlenky, které se vynoří v našem nitru během cvičení Zazenu by vás neměli vzrušovat. Nechte je přijít a nechte je odejít. Potom budou pod kontrolou..
Taoismus
Pravděpodobným zakladatelem taoismu byl podle historie Lao-c' (žil v 6. – 5. století př. n. l.).
Z těchto dávných dob se zachovala kniha proměn. Je to kniha věštebná, ale zároveň i kniha moudrosti.
Vychází z myšlenky, že se přítomnost vyvíjí v budoucnost a jenž zahrnuje též naprostou souvislost všech jevů současnosti.
Tato dynamická, stále se měnící souvislost tvoří systém proměn, založený na působení dvou nejzákladnějších sil principu jang (pozitivního), sdružovaného se světlým, silným a mužským, a principu jin (negativního), sdružovaného s tmavým, slabým a ženským.
Podmínkou dosažení vnitřního klidu je půst srdce (prázdnota srdce) – odpoutání se od vnějšího světa, ke stavům mystického pohroužení (zapomenutí na tělo a okolí). Po dosažení oné rovnováhy může pak člověk věnovat pozornost všemu a nebýt přitom ničím stržen nebo absorbován. Naučil se distancovat od pomíjivých věcí a nevidět v nich ani více ani méně, než čím jsou a chovat se podle toho.. Zaujímá pak už spontánně správný postoj k životu a jeho nevyhnutelným změnám, neulpívá na ničem a přijímá vše, co osud přináší; je vnitřně nezávislý na vnějších okolnostech.
Taoističtí mystikové se snažili dojít duchovního cíle různými prostředky, mezi něž patřily: přísná dieta, rituální koupele, lektvary, rituální manželské obcování, dechová a jiná cvičení, mentální vizualizace světla proudícího z různých center v těle, opakování manter a magická kouzla.
Postupem času byla všechna vyšší učení taoismu asimilována buddhismem školy Zen.
Historická období Japonska
Podle tradiční japonské mytologie bylo Japonsko založeno v 7. století císařem Jimmu. Během 5. a 6. století bylo zavedeno čínské písmo a buddhismus spolu s ostatními aspekty čínské kultury prostřednictvím Korejského poloostrova a Číny. Císařové byli pouze formálními vládci, skutečná moc byla obvykle v rukou mocné dvorské šlechty nebo šógunů (vojenských správců). Původní politická struktura zajišťovala, že když byla válka mezi rivaly skončena, vítězný šógun se přesunul do hlavního města Heian, kde z milosti císaře (s jeho formálním souhlasem) vládl.
Džómon (10 000 – 300 př. n. l.)
Polo-kočovná společnost lovců a sběračů a výroba nejstarší známé keramiky na světě. Předpokládá se, že příslušníci kultury Džómon jsou předchůdci prvních Japonců a dnešního národa Ainu.
Jajoi ( 300 př. n. l. – 710 n. l.)
Název je odvozen od tokijského předměstí.
Nové techniky z asijského kontinentu, jako je pěstování rýže a dokonalejší keramika.
Masivní migrace z nejrůznějších částí Asie. Dovoz rostlin z Číny = počátek tkalcoství.
Nara ( 710 – 794)
Období Nara je považováno za počátek tradiční japonské kultury. Japonsko aktivně přijímá nejen prvky čínské kultury a technologie, ale tisíce čínských znaků a slov. Byly napsány první kroniky a sbírka básní.
Buddhismus dosáhl rozmachu i oficiálního uznání, stavěly se chrámy i Buddhovy sochy, ale lidé zůstávají věrni i šintoismu.
Na začátku tohoto období císařovna Gemmei přesunula hlavní město z Fudžiwary do Heidžó-kjó (dnešní Nara).
Heian ( 794 – 1185)
Počátek období je charakterizován založením nového hlavního města – Heian-kjó. V období Heian ztratili císaři kontrolu nad celým územím Japonska. Moc se přenesla na klanové vůdce jednotlivých provincií, kteří měli vlastní vojska. Vše vyhrotilo roku 1155, kdy zůstal trůn bez nástupce, v občanskou válku.
Kamakura ( 1185 – 1333)
Zásadní událostí tohoto období byly dva mongolské pokusy o invazi do Japonska roku 1274 a 1281. Oby byly neúspěšné. Zásadní vliv na to měla příroda v podobě zuřivých tajfunů (v Japonsku nazývaných božský vítr – kamikadze) a obrana japonských samurajů. Toto období bylo také obdobím uctívání kultu bojovníka – samuraje, který skvěle ovládal boj se zbraněmi a v krajní nouzi byl schopen zabít i sám sebe (harakiri). Jejich meče – katany – měly tak obrovskou kvalitu, že se staly předmětem uctívání.
Muromači ( 1333 – 1568)
Období válek a občanských nepokojů mezi jednotlivými japonskými knížectvími – též známo jako období Sengoku. V roce 1543 přistáli v Japonsku první Evropané – portugalští mořeplavci. Portugalci ukázali Japoncům evropské střelné zbraně, které se rychle rozšířily. S Evropany se do Japonska dostalo také křesťanství, které mělo koncem roku 1582 více než 150 tisíc přívrženců.
Azuči-Momojama (1568 – 1600)
Po staletích občanských nepokojů bylo Japonsko konečně sjednoceno v jednotný celek. Roku 1592 vedl císař Tojotomiho Hidejošiho masivní invazi do Koreje, která byla v té době čínskou državou. Invaze skončila katastrofou. Od té doby se Japonsko 300 let nezmohlo na žádnou vojenskou invazi do zahraničí.
Edo ( 1600 – 1868)
Období uzavření Japonska na samostatný ostrovní celek, zákazu cestování Japonců do zahraničí a čtení cizích knih. V roce 1853 přinutil pod hrozbou dělostřelby americký komodor Matthew Perry japonskou vládu otevřít několik přístavů zahraničním lodím.
Meidži ( 1868 – 1912)
Vznik moderního Japonska. Období trvalo po dobu vlády císaře Mucuhita. Císař nechal přejmenovat město Eda na Tokio a ustanovil ho hlavním městem císařství. Ze západu byli povoláni odborníci na inovaci průmyslu, železnice, armády a loďstva. V roce 1904 vyvrcholil spor s Ruskem o Koreu a Mandžusko v Rusko-Japonskou válku. Po vyhrané válce podepsalo japonsko roku 1905 s Ruskem příměří a získalo tak značná území (část Mandžuska a Koreu).
Taišó ( 1912 – 1926)
Šówa ( 1926 – 1989)
Heisei ( od 1989)
Druhá světová válka (1939 – 1945)
Jako začátek druhé světové války je někdy udáván Japonský útok na Čínu v roce 1933. V roce 1940 se japonsko přidalo na stranu Německa a Itálii a 7. prosince 1941 vstoupilo do války s USA útokem na Pearl Harbor. Japonsko válku prohrálo a 2. září 1945 kapitulovalo.
Ni – slunce
Hon – původ
Koku – země
Čínsky se tytéž znaky čtou Ž'-pen-kuo, odtud zřejmě pocházejí názvy v evropských jazycích (francouzské Japon [žapon], anglické Japan [dž'pen]). Symbolem Japonska je sopka Fudži (3776 m n. m.)
Geologie
Stát je tvořen řetězem ostrovů v Tichého oceánu. Největší ostrovy jsou (od severu k jihu) Hokkaidó, Honšú, Šikoku a Kjúšú. K těmto ostrovům patří i skupina menších ostrovů v bezprostřední blízkosti i ostrovy více vzdálené např. Okinawa (původ karate).Celková délka pobřeží všech ostrovů je 33 889 km.
Japonsko je země z velké části hornatá a pokrytá lesy, lidé se soustřeďují převážně do pobřežních oblastí. Japonců žije na malé ploše velmi mnoho, hustota zalidnění je 30 na světě.
Jsou zde častá zemětřesení, protože země se nachází na hranici tří tektonických desek. Velká zemětřesení mohou vyvolat vlnu tsunami. Poslední velké zemětřesení bylo tento rok v oblasti Sendai, 8,9 stupně), byla to největší katastrofa od 2. světové války. Počet mrtvých se odhaduje až na 11 000.
Podnebí
Podnebí Japonska je oceánické, vlhké a monzunové (vítr, který se mění dle ročního období. V létě přináší vlhký vzduch od moře na pevninu, v zimě suchý z pevniny do moře), ale díky rozloze země se klima v různých oblastech liší. Období dešťů začíná počátkem května a trvá 6 týdnů. Na přelomu léta a podzimu přinášejí silné deště také tajfuny.
Zemědělství
Japonsko je soběstačné v produkci základní potraviny – rýže. K zemědělství je však použitelných pouze 13% celkové rozlohy Japonska. Více jak 40% zemědělské půdy tvoří rýžová políčka. Mezi další pěstované plodiny patří brambory, cukrová řepa, cibule, okurky a mandarinky.
Rybolov
Ryby jsou pro Japonce základní součástí jídelníčku. Japonsko vlastní největší rybářskou flotilu na světě a v počtu vylovených ryb má světové prvenství. Japonsko je také jednou z mála zemí na světě, kde je povolen lov velryb. Mezi tradiční japonská jídla patří pokrm z ryb – suši.
Průmysl
Co se těžby nerostných surovin týče, je Japonsko zcela závislé na dovozu z okolních států. Na ostrovech se nacházejí menší ložiska uhlí na Hokaidu a Kjůšů a malé ložisko ropy na severu Honšů. Významnější je pouze těžba olova, zinku a mědi.
Průmysl v Japonsku začal prudce expandovat na konci 19. století. Japonsko postupně přešlo od masového vyrábění laciných výrobků k vysoce kvalitním výrobkům založených na moderní technologii a získalo tak značný podíl na světovém trhu. Nejvýznamnější je výroba elektroniky, automobilů a lodí.
Auta: Honda, Scion, Toyota, Subaru. Lexus, Nissan, Mitsubishi, Mazda
Elektronika: Sony, Panasonic, Toshiba, Sharp
Foto, kopírky: Canon, Minolta, Nikon
Rychlovlak -šinkansen
Administrativní dělení
Japonsko se dělí na 47 prefektur. Hlavní město Tokio má i s předměstím až 35 milionů obyvatel. Tokio vzniklo roku 1868 přejmenováním města Edo. Další významná města jsou Jokohama (druhé nejlidnatější v Japonsku, které leží jen 30 km od Tokia, je to tzv obytná zóna pro lidi pracující v Tokiu) , Osaka, Kjóto (město Gejš), Hirošima (město proslavila smutná událost z 6. srpna 1945, kdy byla na město svržena atomová bomba Little Boy. Město bylo z 80% srovnáno se zemí. )
Japonská náboženství
Šintoismus
Spočívalo v uctívání přírody a bohů. Šintó nemá žádného zakladatele ani proroka. Neexistuje žádný psaný kodex kromě některých mýtů, které byly zapsány v prvních japonských kronikách Kodžiki a Nihon šoki. Šintó učilo, že každý objekt v přírodě, třeba jezero, strom či skála, má stejně jako živé bytosti své božstvo, své kami, jež je třeba uctívat. Typickým příkladem toho je i hora Fudži, jež je stejně jako všechny přírodní síly považováno za božstvo. Výstup na ni je chápán jako obřad a provést jej může jen ten, kdo se před tím očistil. Také se říká, že tuto cestu byl měl uskutečnit každý Japonec. Mnoho šintoistických svátků a oslav vzniklo jako modlitby k bohům, aby ochraňovali úrodu rýže, nebo jako poděkování za dobrou úrodu.V polovině 19. století byl Šintoismus prohlášen za státní náboženství, to trvalo až do roku 1945. Jednoduché šintoistické svatyně lze najít skoro všude, vyjímkou nejsou ani prostranství v moderní zástavbě.
Budhismus
"Když chcete vidět rybu, musíte pozorovat vodu."
Budhismus byl prvním vědomě přejatým náboženstvím se v Japonsku. Původně vznikl v Indii, postupně pronikl do celé jižní a jihovýchodní Asie a podél Himálaje také severně do Číny, Koreje a Japonska.
Přitažlivost budhismu pro japonce spočívala převážně pro obraz Buddhy jako magického ochránce, s větší mocí než jakou měla šintoistická božstva, a to jak pro stát, tak pro jednotlivé rody, které začaly budovat rodové ochranné chrámy a kláštery. Současně tvořila pro japonce důležitou součást náboženské aktivity jednotlivá umění, vztahující se k buddhismu
Zpočátku se budhismus soustředil v hlavním městě a byl přijat pouze vládnoucí vrstvou. Během 8. a 9. století se však začal šířit po celé zemi a jeho vliv postupně zasáhl celou společnost. Nová víra s sebou přinášela představy o posmrtném životě a nové etické normy dobročinnosti a služby bližnímu. Vlivu budhismu lze připsat ústup pohřbů do hrobek po 7. století a rozšíření pohřbívání žehem. Příznivý vliv budhistického zákazu zabíjet živé tvory se patrně projevil i v zmírnění válečných krutostí a šířícími se předsudky vůči pojídání masa, nikoli však ryb.
Japonce budhismus velice zajímal, protože se z něj dozvídali mnoho o tom, co se stane, když člověk zemře. Šintó se totiž zabývalo spíše životem v tomto světě. Takže obě náboženství se navzájem doplňovala a podporovala. Japonci začali věřit, že budhistická božstva jsou šintoističtí duchové v jiné podobě. I dnes mnoho lidí pořádá svatbu podle šintoistického rituálu, kdežto pohřby jsou spíše budhistické.
Zenbudhismus
„Žijeme v tomto okamžiku“
Zen jako takový se nezakládá na víře v něco, ať je to v názor nebo v teorii o něčem posvátném. Zen znamená cvičení Zazenu - Budhovy pozice (lotosový sed). Zen a Zazen nespočívá ve víře, ale v pozorování skutečnosti, světa kolem nás, sebe sama. Podstatou Zenu je nestrach, nevlastnění. Všechno naše utrpení pochází z našeho egoismu.
Studování a praktikování Zenu je velice složité. Je obtížné proto, že je těžké zachovat si čistotu ducha a čistotu cvičení ve skutečném smyslu, nic nás nevyvede z míry..
Pravým cílem Zenu je vidět věci tak jak jsou, pozorovat věci tak jak jsou a nechat jim vlastní průběh.
Zenová pozice
Student sedí v pozici úplného lotosového květu, což znamená, že vaše levé chodidlo je na pravém stehně a pravé chodidlo na levém stehně. Tento posed vám pomáhá udržovat tělesnou i duševní rovnováhu.
Jednou z nejdůležitějších věcí je udržet v této pozici páteř rovnou, zpříma. Ramena a uši by měly být v jedné rovině. Snažíme se úplně uvolnit svoje ramena a hlavu zvednout temenem ke stropu, jako kdybychom podpírali oblohu. Brada by měla býti poněkud zastrčená. Pro posílení pozice bychom měli bránici přitlačit ke svému hara, čili dolů k břichu.
Vaše ruce by měli vytvářet "kosmickou mudru". Tato pozice by se dala popsat tak, že vaše dlaně vytvoří s pomocí prstů krásný ovál. A to tak, že položíte levou ruku na pravou dlaň (prostřední klouby prstů na sebe) a spojíte oba palce lehce konečky k sobě. Tuto univerzální mudru byste měli udržovat s velikou pečlivostí. Ruce se nacházejí u těla a palce jsou zhruba ve výši pupku.
Při cvičení Zazenu neexistuje nic jiného než-li rytmus našeho dechu, kterého jsme si vědomi. Nemělo by se stát, že byste byli duchem nepřítomní. Soustřeďme se tedy na správné dýchání. Taková činnost (dýchání) je elementární činností univerzálního bytí. Myšlenky, které se vynoří v našem nitru během cvičení Zazenu by vás neměli vzrušovat. Nechte je přijít a nechte je odejít. Potom budou pod kontrolou..
Taoismus
Pravděpodobným zakladatelem taoismu byl podle historie Lao-c' (žil v 6. – 5. století př. n. l.).
Z těchto dávných dob se zachovala kniha proměn. Je to kniha věštebná, ale zároveň i kniha moudrosti.
Vychází z myšlenky, že se přítomnost vyvíjí v budoucnost a jenž zahrnuje též naprostou souvislost všech jevů současnosti.
Tato dynamická, stále se měnící souvislost tvoří systém proměn, založený na působení dvou nejzákladnějších sil principu jang (pozitivního), sdružovaného se světlým, silným a mužským, a principu jin (negativního), sdružovaného s tmavým, slabým a ženským.
Podmínkou dosažení vnitřního klidu je půst srdce (prázdnota srdce) – odpoutání se od vnějšího světa, ke stavům mystického pohroužení (zapomenutí na tělo a okolí). Po dosažení oné rovnováhy může pak člověk věnovat pozornost všemu a nebýt přitom ničím stržen nebo absorbován. Naučil se distancovat od pomíjivých věcí a nevidět v nich ani více ani méně, než čím jsou a chovat se podle toho.. Zaujímá pak už spontánně správný postoj k životu a jeho nevyhnutelným změnám, neulpívá na ničem a přijímá vše, co osud přináší; je vnitřně nezávislý na vnějších okolnostech.
Taoističtí mystikové se snažili dojít duchovního cíle různými prostředky, mezi něž patřily: přísná dieta, rituální koupele, lektvary, rituální manželské obcování, dechová a jiná cvičení, mentální vizualizace světla proudícího z různých center v těle, opakování manter a magická kouzla.
Postupem času byla všechna vyšší učení taoismu asimilována buddhismem školy Zen.
Historická období Japonska
Podle tradiční japonské mytologie bylo Japonsko založeno v 7. století císařem Jimmu. Během 5. a 6. století bylo zavedeno čínské písmo a buddhismus spolu s ostatními aspekty čínské kultury prostřednictvím Korejského poloostrova a Číny. Císařové byli pouze formálními vládci, skutečná moc byla obvykle v rukou mocné dvorské šlechty nebo šógunů (vojenských správců). Původní politická struktura zajišťovala, že když byla válka mezi rivaly skončena, vítězný šógun se přesunul do hlavního města Heian, kde z milosti císaře (s jeho formálním souhlasem) vládl.
Džómon (10 000 – 300 př. n. l.)
Polo-kočovná společnost lovců a sběračů a výroba nejstarší známé keramiky na světě. Předpokládá se, že příslušníci kultury Džómon jsou předchůdci prvních Japonců a dnešního národa Ainu.
Jajoi ( 300 př. n. l. – 710 n. l.)
Název je odvozen od tokijského předměstí.
Nové techniky z asijského kontinentu, jako je pěstování rýže a dokonalejší keramika.
Masivní migrace z nejrůznějších částí Asie. Dovoz rostlin z Číny = počátek tkalcoství.
Nara ( 710 – 794)
Období Nara je považováno za počátek tradiční japonské kultury. Japonsko aktivně přijímá nejen prvky čínské kultury a technologie, ale tisíce čínských znaků a slov. Byly napsány první kroniky a sbírka básní.
Buddhismus dosáhl rozmachu i oficiálního uznání, stavěly se chrámy i Buddhovy sochy, ale lidé zůstávají věrni i šintoismu.
Na začátku tohoto období císařovna Gemmei přesunula hlavní město z Fudžiwary do Heidžó-kjó (dnešní Nara).
Heian ( 794 – 1185)
Počátek období je charakterizován založením nového hlavního města – Heian-kjó. V období Heian ztratili císaři kontrolu nad celým územím Japonska. Moc se přenesla na klanové vůdce jednotlivých provincií, kteří měli vlastní vojska. Vše vyhrotilo roku 1155, kdy zůstal trůn bez nástupce, v občanskou válku.
Kamakura ( 1185 – 1333)
Zásadní událostí tohoto období byly dva mongolské pokusy o invazi do Japonska roku 1274 a 1281. Oby byly neúspěšné. Zásadní vliv na to měla příroda v podobě zuřivých tajfunů (v Japonsku nazývaných božský vítr – kamikadze) a obrana japonských samurajů. Toto období bylo také obdobím uctívání kultu bojovníka – samuraje, který skvěle ovládal boj se zbraněmi a v krajní nouzi byl schopen zabít i sám sebe (harakiri). Jejich meče – katany – měly tak obrovskou kvalitu, že se staly předmětem uctívání.
Muromači ( 1333 – 1568)
Období válek a občanských nepokojů mezi jednotlivými japonskými knížectvími – též známo jako období Sengoku. V roce 1543 přistáli v Japonsku první Evropané – portugalští mořeplavci. Portugalci ukázali Japoncům evropské střelné zbraně, které se rychle rozšířily. S Evropany se do Japonska dostalo také křesťanství, které mělo koncem roku 1582 více než 150 tisíc přívrženců.
Azuči-Momojama (1568 – 1600)
Po staletích občanských nepokojů bylo Japonsko konečně sjednoceno v jednotný celek. Roku 1592 vedl císař Tojotomiho Hidejošiho masivní invazi do Koreje, která byla v té době čínskou državou. Invaze skončila katastrofou. Od té doby se Japonsko 300 let nezmohlo na žádnou vojenskou invazi do zahraničí.
Edo ( 1600 – 1868)
Období uzavření Japonska na samostatný ostrovní celek, zákazu cestování Japonců do zahraničí a čtení cizích knih. V roce 1853 přinutil pod hrozbou dělostřelby americký komodor Matthew Perry japonskou vládu otevřít několik přístavů zahraničním lodím.
Meidži ( 1868 – 1912)
Vznik moderního Japonska. Období trvalo po dobu vlády císaře Mucuhita. Císař nechal přejmenovat město Eda na Tokio a ustanovil ho hlavním městem císařství. Ze západu byli povoláni odborníci na inovaci průmyslu, železnice, armády a loďstva. V roce 1904 vyvrcholil spor s Ruskem o Koreu a Mandžusko v Rusko-Japonskou válku. Po vyhrané válce podepsalo japonsko roku 1905 s Ruskem příměří a získalo tak značná území (část Mandžuska a Koreu).
Taišó ( 1912 – 1926)
Šówa ( 1926 – 1989)
Heisei ( od 1989)
Druhá světová válka (1939 – 1945)
Jako začátek druhé světové války je někdy udáván Japonský útok na Čínu v roce 1933. V roce 1940 se japonsko přidalo na stranu Německa a Itálii a 7. prosince 1941 vstoupilo do války s USA útokem na Pearl Harbor. Japonsko válku prohrálo a 2. září 1945 kapitulovalo.
