Thursday, July 15, 2010

Gejša

Gejša, japonsky Geiko (芸者), je slovo označujícící profesionální společnici. Skládá se ze slov „gej“, tj. „umění“, a „sha“ které znamená „přítomnost“ (ve smyslu bytí) nebo „společnost“ (ve smyslu doprovodu).
Žena s vrstvou bílého make-upu a rudě nalíčenými rty se stala jedním ze symbolů Japonska, který vyvolával celou řadu otázek, na něž není snadné odpovědět. Jaké ženy se skrývají za neproniknutelnou maskou líčení? Jaká pravidla a zákony vládnou v uzavřeném světě gejš? Jsou gejši skutečně umělkyně, tanečnice a hudebnice, nebo jenom obdoba západních kurtizán? V západním světě se stalo slovo gejša synonymem japonské prostitutky, ale spíše neprávem, jelikož gejša je byla spíše „umělkyně“, která čas od času na sex přistoupila. Nejednalo se však o samozřejmost. Z toho důvodu se také povolání gejši oproti prostituci v roce 1957  nezakázalo. V minulosti se mnoho dívek stalo gejšami nedobrovolně. Rodina si nemohla dovolit živit je a svět květů a vrb se pro ně zdál být lepší variantou.

Slovo gejša tedy znamená přítomnost umění, doprovod umělkyně. Hlavním jejím úkolem bylo bavit muže tancem, zpěvem, hrou na šamisen*, konverzovat, lichotit či připravit čajový obřad. Jejich klienti, pocházející z nejvyšších bohatých vrstev, za tuto zábavu často zaplatí celé jmění.
Důvod je dvojí. Jsou to vysoce školené profesionálky v oborech tradičního japonského tance, hudby, čajových obřadů, tradičních japonských her (jako je např. mahjong), poezie i etikety. Navíc mají schopnost pohotově a vtipně odpovídat, což tvoří zvláštní japonskou estetiku zvanou iki. Druhým důvodem je jejich oděv. Jen kimono stojí 150 000 až 7 000 000 jenů, protože každé je jedinečné ručně vyrobené umělecké dílo. Na vrcholu kariéry jich gejša potřebuje tucty. Navíc každé kimono vyžaduje pás obi podobné nebo vyšší ceny, společně s parukami a ozdobami do vlasů, které se každý měsíc mění a stojí přibližně také tolik.
Gejša z peněz od klienta také platí nepřeberné množství lidí od odborníků na textil, přes kaligrafy až po ohřívače saké. Tento plat ovšem nezahrnuje pronájem prostor, jídlo ani pití, které tvoří samostatnou položku na klientově účtu. viz odstavec kimono.

"Gejša potřebuje elegantní oblek, tak jako umělec potřebuje inkoust. Není-li pořádně oblečena, pak není skutečná Gejša."           Golden Arthur, Gejša

Hanamači

Hluboko v moderních městských aglomeracích japonských měst leží hanamači. Květinová města. Jejich kulturu tvoří spletitý systém řemeslníků a umělců s hustou sítí vztahů, kterou řídí přísná pravidla společenského chování. A to za jediným účelem - oslavou umělecké a tělesné krásy profesionálně vyškolených společnic. Hanamači jsou totiž především domovem gejš.


Okija

Jedná se o domov gejš. Ty zde žijí jako rodina, ať už vlastní, nebo adoptivní. Každá okija má obvykle jednu či dvě plně kvalifikované gejši a jednu až dvě učednice. Dům vede matka nebo babička, které jsou takto gejšami také oslovovány. Dále v okiji bydlí několik služebných. Muži mají obvykle přístup nejdále do vstupní haly. Zbytek je pro ně zapovězené území.
Tyto domy fungují také jako sklad velice cenných doplňků a kostýmů potřebných pro práci gejši.

Očaja

Doslova čajovny. Složí k soukromým večírkům pořádaným gejšami a jejich klienty. Původně se jednalo o skromné restaurace pro poutníky, které se však časem přeměnily v daleko exkluzivnější podniky. Nejsou to restaurace, ačkoli mají k dispozici kuchyně. Kromě nepříliš požadovaného čaje vedou také alkoholické a jiné nápoje.

Historie

předchůdce gejši byla tzv. " Oiran ", kombinace herečky a prostitutky, které hráli erotické tance a parodie, a toto nové umění bylo nazván kabuku, což znamená "být divoký a pobuřující". Tance byly nazývány "kabuki", a to byl začátek Kabuki divadla. V polovině 18. století se začaly prosazovat gejši-ženy, které postupně nahradily původní .....
Se svým bílým make-upem a tradičním japonským šatem kimono okouzlily nejednoho Evropana. První gejša ženského pohlaví se se objevila roku 1751 v nevěstinci v Kjótě. Gejšami se dívky často stávaly proto, že je prodali nemajetní rodiče nebo proto, že je opustil manžel. Jiné byly dcerou gejši, případně prostitutky.
Druhá světová válka přinesla velký pokles na umění být Geisha, protože většina žen musel jít do továrny či jiná místa k práci pro Japonsko. Jméno Gejša bylo také zdiskreditováno během válečné doby, protože prostitutky začaly na sebe odkazovat jako "Gejša dívky" na americké vojáky. Když v roce 1856 přijel do Japonska americký konzul Townsend Harris a usadil se v Šimodě, postaral se o spletitý protokolární problém. Vyžádal pro sebe i svého mladého holandského asistenta společnici. Byly vybrány dvě gejši - Okiči a Ofuku. Okiči zpráva, že se má stát Harrisovou konkubínou zdrtila. Věděla, že by jí to zničilo život. Autority ale naléhaly a přemlouvaly, až obě dívky svolily. Legenda Madame Butterfly byla na světě. Vztah Okiči a Harrise byl krátký a podle všeho nešťastný. Harris se nakonec přestěhoval do Eda, kde si vybral jinou, zřejmě k tomu opět donucenou ženu. Okiči byla opuštěná a na mizině. Žádný muž by se nestal patronem ex-milenky cizince. Poslední léta jejího života byla temná, osamocená a poznamenaná alkoholem. Dnes se připomíná jako dojemná oběť položená na oltář japonsko-amerických   vztahů.

Šikomi

Učednice gejš tradičně zahajovaly svou kariéru, když jim bylo šest let, šest měsíců a šest dní (tato kombinace je v Japonsku považována za velmi příznivou, zvláště když jde o nové začátky).Když se adeptka přestěhuje do okija a začíná svůj výcvik, je na nejnižší příčce hierarchie. Má pevně stanovený, přísný a vyčerpávající rozvrh. Říká se jí šikomi. Formální náplní její práce je hlavně drhnout podlahy, vypadat čistě, učit se základy tance a hry na šamisen, perkuse a flétny. Také musí zvládnout pozici seiza (zvláštní posed na patách na tatami), která je sice po prvních dvaceti minutách nesnesitelná, leč pokud si na ni dívka nezvykne, nepřichází její účast na čajovém obřadu v úvahu. V seiza bude také muset v budoucnosti sedět během večírků.
Poslední povinností je sedět u vchodu okija a čekat na geiko a maiko, až se vrátí z čajovny, což může být až v jednu či dvě hodiny ráno nebo také později.

Maiko

Výchova budoucí gejši začíná v útlém věku někdy i v pěti letech. Již tehdy se tato děvčátka začínají učit tančit, zpívat, příjemně hovořit a studují i umění čajového obřadu, aranžování květin (ikebany) a dalších tradičních japonských umění. Dorůstající dívky se pak stávají nejdříve "učednicemi", které se tradičně nazývají v Tokiu Hangjoku a v Kjótu Maikó (tančící dívka). Maiko se poznala podle bohatě zdobeného kimona, výrazného obi, červené stuhy ve vlasech a límce a bílého make upu. Teprve po jisté době učení se mohou stát pravými geišami. Obřad, kterým se z maiko stává dospělá geiko, se nazývá erikae (výměna límce). Rudý límec je jedním z ceněných symbolů mladších učednic na geiko, postupem času je vyšíván stříbrně. Když je límec již téměř pokryt stříbrem, je čas na změnu z učednice na profesionálku. Rudý límec je odpárán a nahrazen bílým. Nyní již gejše nestačí pouze nádherný vzhled, od nynějška ji bude živit síla její osobnosti a umělecké dovednosti. A to pod podmínkou, že si vybudovala odpovídající podpůrnou síť a základnu těch správných zákazníků.Období šikomi obvykle končí kolem šestnáctého roku. Sledována vlivnými z hanamači podstupuje v kaburendžó (škola pro gejši) formální, nervy drásající zkoušku svých tanečních schopností. Jestli uspěje, stane se z ní začínající maiko - minarai.Toto období je poměrně krátké, měsíc nebo dva, a adeptka je poté formálně uznána jako maiko.
Každý detail maiko má zdůraznit její krásu a svůdnost. Vlasy jsou vyčesané nahoru do dramatického účesu warešinobu a zavázané rudou hedvábnou stuhou. Na hlavě má desítky ozdob, mnoho z nich odráží roční období.
Na obličeji má bílou masku z líčidla, které se nazývá šironuri. Oči jsou lemovány nachovou linkou, lehce rozmazanou v rozích, aby zdůrazňovala mandlový tvar očí. Obočí je vyholené a namalované tužkou stejného odstínu. Ústa jsou namalovaná karmínovou rtěnkou ve tvaru okvětního lístku. V této rané fázi kariéry je však rtěnka nanášena pouze na spodní ret.

Kimono které nosí maiko se od běžného značně liší. Použité látky jsou extrémně drahé, výstřih je vzadu velmi hluboký, aby co nejlépe odhalil šíji. Tam se také nachází další symbol, eri, neboli límec, což je odejímatelný rudý pás látky všitý dovnitř horní části vnitřního kimona. To je přepásáno pásem obi, který těsně stahuje hruď až k pasu. Stažení obi omezuje pohyb podobně jako starosvětské korzety. Společně s celou výbavou může oděv vážit až dvacet kilogramů. Balancování na dřevácích okobo s dalšími kilogramy ozdob na hlavě vyžaduje značnou fyzickou výdrž.

S pomocí starší setry (zpravidla jedné z gejš z okije) si buduje síť kontaktů zahrnující maiko, geiko i hosty, kteří ji budou v budoucnu zvát na večírky. Především si však musí zvyknout na tok klábosení, tanců a her s hosty.
Doba výcviku minarai končí obřadem san-san-kudo (tři-tři-devět). Tímto se minarai změní v maiko a zároveň je formálně spojena se svou starší sestrou. Obřad se koná ve šťastný den (gejši sjou velmi pověrčivé). Svitek, který při obřadu visí v Ponto-čó, zachycuje bohyni slunce Amaterasu Ómikami a tak připomíná původ tance v Japonsku. Obřadu se účastní budoucí maiko, její starší sestra a Matka. Na čestných místech sedí Matka a starší sestra starší sestry nové maiko. Průběh obřadu vrcholí rituální výměnou "třikrát tří" číšek saké velikosti náprstku mezi maiko a její starší sestrou. Tři číšky jsou podány a každá je vyprázdněna třemi doušky. Tento akt obě účastnice spojí. Maiko také přijímá nové jméno, jehož polovinu přebírá od své starší sestry a stává se v pravém slova smyslu součástí rodiny.

Den po san-san-kudo následuje další formální událost - debut maiko neboli misedaši (otevření podniku). Tato událost je tak veřejná, jak je san-san-kudo uzavřená. Obálky oznamující nadcházející debut jsou rozneseny po celém hanamači a vracejí se s bohatým spropitným. Přizvána je také široká veřejnost.


Misuage
 
dalším krokem v kariéře maiko obřad mizuage, neboli ztráta panenství. Tento obřad se prováděl pouze do 2 světové války, nyní již ne. Maiko nabídla své „misuage“ neboli panenství. V čajovně se shromažďovaly nabídky, muž s největší nabídkou dostal misuage. Když byla gejša oblíbená, měla svého danna neboli sponzora. To byl většinou bohatý muž, který jí hradil náklady na kosmetiku, na školu (gejši se stále učily, chodily na hodiny zpěvu, tance) atd. Většinou spolu měli milostný poměr. V dnešní době je Geishin pohlavní život jen její soukromá věc.  Partnerem mohl být mizuage danna, kterého dívka před obřadem nikdy neviděla a nemusela se s ním setkat ani nikdy poté, pokud měla svého vlastního danna (její patron - protože je život gejši velmi finančně náročný, je jejich velkým štěstím, když seženou patrona, který jim sponzoruje hodiny tance i hudby, oblečení,... Danna se poté stává něčím jako oficiálním milencem gejši), spala s ním. Celá záležitost je čistě obchodní transakcí a v žádném případě se neutajovala. Naopak, po obřadu mizuage maiko změnila účes na méně propracovaný a zdobný ofuku. Setkání s novým účesem ofuku bylo příležitostí ke gratulacím. Maiko se stala ženou.

Dnes, kdy je rituál mizuage minulostí, je změna účesu pouze ohlášením, že se dívka stala zkušenou maiko. Obvykle probíhá kolem osmnáctého roku.
Červené řemínky na sandálech okobo jsou vyměněny za růžové, později nachové.

Kimona

 která gejši nosily, byla vzácná, byla to umělecká díla. Oproti prostitutkám měla gejša  uzel z obi (pásu)  zavázaný vzadu - bylo moc náročné ho zavázat, protože kimona byla jedné velikosti a pod pás se složila nepotřebná délka. Většinou na to měly gejši oblékače, samy by to nezvládly. Prostitutky si uzel vázaly samy - v předu.
Výběr vzorů vrchního kimona se řídí ročním obdobím. Vzory pro maiko jsou poměrně zdobné. Obi se nosí přes obiage, které ho přidržuje na správném místě. Úzká stužka přes obi se nazývá obi-džime. Je zdobena sponou, která se nazývá poččiri. Obi se zavazuje do typického čtvercového uzle, který na první pohled odlišuje geiko od učenice (té splývají cípy obi přibližně po kotníky).

Hlavní součástí spodního prádla nagadžuban, dlouhé spodní kimono, které přesně kopíruje linii svrchního oděvu. Límeček neboli eri se každý den přišívá. Nagadžuban pro maiko mají charakteristickou červenou barvu a bílý květinový potisk.
Hadadžuban připomíná blůzu bez knoflíků. Jako u všech tradičních japonských oděvů levá strana překrývá pravou. Spodničce zakrývající nohy se obecně říká susojoke.
Tvář, krk a dekolt jsou namalovány bílým líčidlem šironuri. Na šíji se nechávají dva, při formálnější příležitosti tři, pruhy kůže bez líčidla. Obočí je namalováno tužkou, požadovaný tvar se nazývá rjúbi (vrbové obočí) a oční linky jsou červené. Rtěnku si mladší maiko nanáší pouze na spodní ret na rozdíl od kvalifikovaných gejš, které si rty malují celé. Také si upravují vlasy do účesu zvaného warešinobu a zdobí jej vlásenkami odpovídajícími danému ročnímu období. Geiko nosí paruky vyrobené na zakázku, které jsou velmi drahé a méně honosné než složité účesy maiko.Na nohou mají bílé ponožky tabi s odděleným palcem a zapínáním na knoflíky a okobo, zóri či geta.Spodní prádlo se liší. Na prsou nosí maiko buď podprsenku nebo ovinutý lněný pruh látky, který se nazývá saraši. Dále má maiko buď kalhotky západního stylu, nebo prádlo s otvorem pro snazší vykonání potřeby.
Oblečení geiko je mnohem konzervativnější. Zadní límec již nespadá provokativně až k lopatkám, vysoké dřeváky okobo ustupují umírněnějším sandálům zori a dřevákům geta.



Současnost

V současnosti jsou zákazníky gejš převážně politici, obchodníci a šéfové podsvětí.  Účet přichází poštou za několik dnů a při pěti hostech dosahuje kolem milionu jenů (několik set tisíc korun). Gejši bývají také najímány na důležitá obchodní jednání a schůze, aby jim dodaly lesku a účastníkům pocit luxusu. Pro samotné muže představuje gejša jejich úspěch. Gejša je mužovou důvěrnicí i komplicem.Geiko se běžně specializují jako tanečnice (tačikata) a ty méně pohybově i fyzicky nadané jako hudebnice (džikata).

Spatřit gejšu na ulici japonského města je však téměř nemožné, a pokud se to podaří, většinou se jedná o převlečenou japonskou školačku, která se nechá fotografovat davy turistů. Pravé gejši jsou příliš zaměstnané v čajovnách, než aby měly čas se věnovat turistům.

Typický den gejši

Japonsko je zemí ranních ptáčat. Kvůli společným rozcvičkám se děti o prázdninách shromažďují v parku už od šesti hodin ráno. Duchu světa a vrb však není nic vzdálenějšího než ranní vstávání. Přesto se dá říct, že maiko i geiko vstávají poměrně brzy, když přihlédneme k tomu, že pracují do pozdních nočních hodin. Zvláště maiko se snaží docházet na vyučování co nejdříve, protože kdo dříve přijde, má lepšího učitele.

Geiko se v žádném případě nepodílejí na žádných domácích pracech (to je úkolem služebných a šikomi), protože z jejich platu žije celá okija. Pokud se však gejša rozhodne osamostatnit, vydělává si již jen sama na sebe. Přesto se však ve své rodné okija musí každý pracovní den zastavit, aby si ověřila schůzky a vyrazila odtud na večírky.
Vyučování se koná ve velkých místnostech s tatami. Po svém příchodu maiko i geiko nejprve vykonají kolečko formálních pozdravů služebně starším. Džikata se soustředí na šamisen, flétnu a perkusové nástroje: taiko (velký buben, na který se hraje paličkami), kocuzumi (menší buben, který se drží na prvém rameni a hraje se na něj dlaní), ókawa (středně velký buben držený na klíně). Stejná sestava nástrojů se používá i v dovadle nó. Tačikata maiko i geiko cvičí formu divadla nó, které se hraje bez masek a nazývá se šimai. Kromě tance a hudby obsahuje kurikulum hanamači čajový obřad, aranžování květin (ikebanu), poezii haiku a waka.
Oběd je pro gejši většinou hlavním jídlem dne, protože během večírků jíst nesmí a těsně před nimi si raději dají jen něco lehčího. Odpoledne mnoho gejš využívá k tomu, aby zjistily, co je nového. Šikomi, které dokončily své ranní úkoly mají konečně čas na výuku, maiko jsou zaměstnány návštěvami a tréninkem. Přesto je však v hanamači poměrně ticho přibližně do čtvrté hodiny, kdy začínají přípravy na večírky.

"Srdce zemře, pomalá smrt, ztrácejíc každou naději jako listí dokud jednoho dne, žádné nejsou. Žádné naděje. Nic nezůstane. Maluje si obličej, aby skryla svůj obličej. Její oči jsou jako hluboká voda. Gejša nemá dovoleno chtít. Gejša nemá dovoleno mít pocity. Gejša je umělkyně v plovoucím světě. Tancuje, zpívá, pobaví vás... cokoliv chcete. Zbytek jsou stíny. Zbytek je tajemství..."

Arthur Golden - Gejša



* šamisen - tradiční strunný nástroj, dlouhokrká drnkací loutna se 3 strunami, rozeznívanými velkým trsátkem (korpus je potažen kočičí kůží). Sólově se používá jen zřídka, často tvoří "trio" s flétnou a kotem. Nejčastěji jej můžeme slyšet jako doprovod k tradičnímu divadlu Kabuki.


knihy

Lesley Downer - Gejša
Arthur Golden - Gejša
Mineko Iwasaki - Geisha of Gion
John Gallagher -  Gejša
Liza Dalby - Gejša
Söšieu Sen - Čadó - Japonská cesta čajem
Zdeněk a Soňa Thomovi - Japonská mozaika

http://gejshi.blog.cz/