Sunday, June 5, 2011

Historie orientálního tance

Hans Zatzka (Austrian Painter, 1859-1945) - The Tambourine  

Počátky tance

Tanec, nejstarší umění na světě. Po tisíce let se člověk toulal za úsvitu měsíce, lovil zvěř a hledal úkryt před nepřízní počasí. Instinktivně, aby přežil. Lovil, bojoval, umíral. A postupně začali vznikat bojové a rituální tance. Nepoznané a nevysvětlitelné přírodní jevy byly pramenem k zaklínacím tancům démonů a tancům plodnosti. Lidé tančili pro radost a potěšení. Nejdříve do rytmu jejich srdcí, později bubnů.

Břišní tanec, je jedním z nejvíce smyslných a okouzlujících tanců, úzce spjatých s Matkou zemí, ale zároveň také nejvíce kontroverzním a nepochopeným.


Tanec jako rituál

Kolem roku 5 500 př. n. l. bylo na území blízkého východu velmi živo. Sumerové zde žili ve velkých komunitách v domech z hlíny. Základem obživy byl chov dobytka, pěstování obilí a sběr bylin. Lidé v této době byli velmi zbožní a pověrčiví. Věřili, že úroda a život bez živelných pohrom je spojen s velkými matkami - bohyněmi jako byly Venuše, Afrodite, Innan (později Ishtar).

Ženy byly v této době velmi uctívány jako důležitá součást společnosti, právě pro jejich dar plodnosti. Byly považovány za bytosti blízce spojené s Matkou zemí, a byly často vyhledávány pro rady, ať už o bylinkách, nemocích nebo úrodě. Pokoušely se různými rituály napojirt na bohyně a získat jejich odpověďi.
Na jejch počest a jako výraz díků lidé nosili do chrámů ovoce a obilí a oslavovali rituálním tancem, hudbou a zpěvem jejich sílu a laskavost. Tyto taneční rituály byly nade vší pochybnost spojeny s přímým uctíváním božstev zajišťujících úrodu a plodnost.

                     Hans Zatzka (Austrian Painter, 1859-1945) - Arabian Nig

Tančící ženy uctívaly svá božstva krouživými a chvějivými pohyby, které odpovídaly přirozenosti ženského těla. Byly soustředěny kolem břišní oblasti, ze které pochází život. Tančilo se naboso, jen tak bylo možné bezprostřední spojení s Matkou zemí. Ženy takto vyjadřovaly své hluboké city a svou jednotu s přírodou.
Při tanci byly využívány různé zasvěcené předměty, které zajištovaly magickou účinnost, jako byly šátky, závoje, svíčky i živí hadi.                          


Tanec rodiček

Další významnou roli sehrával tento tanec při porodu, odtud název "tanec rodiček". Ženy se sešly v domě rodičky, nebo ve velkém stanu a společně s ní dítě doslova "vytančily". Určité prvky orientálního tance, uvolňují a prokrvují celou oblast pánve a nohou, a tím pomáhají od bolestivých stahů první doby porodní. Zároveň tak dítěti pozvolna a přirozeně pomohou sestoupit dolů. Úkolem žen, jež se při porodu scházely, bylo prostřednictvím tance vytvořit ženskou energii, kterou dodávaly rodičce. S její pomocí z ní snímaly bolest, již při porodu pociťovala.

Jean Baptiste Paul Lazerges (French, 1845-1902) – An Arab Encampment By Moonligh

Tanec sedmi závojů

"Tanec sedmi závojů" je slavný svůdný tanec z dávné historie. Ishtar, Babylónská bohyně plodnosti, se rozhodla zachránit svého milence a sestoupila do podsvětí. Musela zde projít přes sedm bran, a u každé brány se vzdát jednoho závoje, symbolu své moci. U poslední brány odložila poslední závoj a nahá prosila o navrácení Tammuze mezi živé. A byla vyslyšena. Na cestě zpět jí byly vráceny klenoty i šaty.

Frederick Arthur Bridgman (American Painter , 1847-1928) - The Siesta

Harém


Roku 960 př.n.l. měl Šalamoun, král Izraelského království 700 manželek a 300 konkubín v jeho harému. Stejně tak v osmanské říši harém tureckých sultánů v paláci Topkapi ubytovával několik set, svého času až tisíc žen, z nichž některé byly i manželky.
Slovo Harem pochází z arabského Haram - zakázaný, chráněný. Byla to vyhraněná část paláce určená pouze ženám a jejich dětem. Nežily zde však pouze konkubíny, ale také vychovatelky sultánových dětí a mladé otrokyně, které sloužily sultánovým milenkám. V harému žila též sultánova matka (která zde měla hlavní slovo) jeho sestry a další ženské příbuzenstvo.

Vincent G. Stiepevich (American-Russian, 1841-1910) -The Favourite

Konkubíny v harému se nazývaly "obdivované" a jejich funkcí bylo potěšit svého pána. Procházely výukou hudby a tance. Učily se hrát na lyru, loutnu, harfu a byly zcela jistě vzdělanější a sofistikovanější, než tanečnice pouliční. Tančily jak sólové tance, tak ve skupinách. Ženy zde žily jako ve zlaté kleci. Dny plynuly líně, ve svých volných chvílích konkubíny tančily, zpívaly a hrály na tamburínu pro své vlastní potěšení a zábavu. Kouřily vodní dýmku, opium a pojídali sladké cukroví. Když měly štěstí, nakonec byly vybrány k tanci pro krále či sultána. Pokud se sultánovi zalíbily, byly pozvány do jeho ložnice. a staly se jeho favoritkou tzv. ikbal. Jejich cílem bylo porodit sultánovi syna, možného následníka trůnu. Konkubíny měly přísně zakázáno spatřit sultána o své vůli. Proto jejich pán nosil boty se zlatými plíšky na podrážkách, které při chůzi klapaly a upozorňovaly na jeho příchod. Tak měly čas, aby se ukryly. Mnohé z nich svého pána za celý svůj pobyt ani nespatřily.

Georges Antoine Rochegrosse (French ,1859-1938) – Nouvelle Arrivee au Hatem

Cikánský tanec

Původní Cikáni opustili provincii v severní Indii kolem roku 1000 našeho letopočtu a migrovali napříč zemí za lepším živobytím. Brali s sebou prvky své kultury, hudby a mnoho krásných tanců. Některé cikánské kmeny došly do Persie (Írán), kde došlo ke sdílení a prolínání obou kultur - hudby a tance. Jiné kmeny cestovali do Evropy, přes Turecko a jižní Evropu, někteří zůstali v Egyptě, jiní zakotvili v Andalusii (Španělsku).

Po zrodu Islámu v roce 673 našeho letopočtu, byla role ženy ve společnosti stále více omezována . V mnoha částech Středního východu, musela dodržovat spoustu přísných pravidel, a byl jim zakázán také tanec. Hudba spolu s tancem byla však natolik provázanou součástí jejich života, že si našly způsob, jak zákaz porušit. Tančily tajně v soukromí svých domovů, a tak se tanec nadále dědil z matky na dceru. Pohyb boků a břicha zůstal živý v srdcích a domovech žen - a stal se spolu s dětmi jejich jedinou radostí v jejich životě.

Španělská tanečnice používala pro podporu rytmu tance své vlastní tělo, např. tleskáním rukama nebo luskání prstů. Později ale začaly používat i kastaněty. I v současné době jsou prstové činelky ve folkových tancích velmi oblíbené. Navlékají se na prostředník a palec.


Otto Pilny (Swiss Painter , 1866-1936) - Dance

Ghawazi, egyptští Cikáni jsou také původem z Indie. Tato skupina lidí, kteří žijí podél Nilu na okraji pouště mají velmi staré a zajímavé tradice. Žena a děti se učí tančit od okamžiku, kdy umí chodit. Když dívka dosáhne přibližný věk dvanácti let, je poslána pryč do světa, aby se uživila jako tanečnice. Mladá žena se toulala napříč vesnicemi a městy, tančila na ulicích a v kavárnách v naději, že bude její tanec oceněn a odměněn mincemi. Ty si pak tanečnice našila pro nedostatek místa přímo na svůj taneční kostým. Po pěti nebo šesti letech tančení měla mladá žena vyděláno dost peněz na její věno a mohla se vrátit ke svým lidem, usadit se a pokračovat v tradici.

Egypt

Také v Egyptě měl tanec velmi důležité místo. Bylo běžné, že se faraon rád nechával bavit tancem. Mimo faraonský dvůr nalézáme egyptský břišní tanec v chrámech, ale i u prostých lidí. Byl součástí významných událostí a oslav. Obyčejní lidé jím vítali nově narozené miminko, slavili zásnuby i svatby. Dodnes je v Egyptě tradicí pozvat ke svatebnímu obřadu břišní tanečnici a oba manželé pokládají ruce na její břicho. Věří, že tento zvyk napomůže klidnému a šťastnému manželství a hlavně zajistí zdravé děti.

Egypt se stal zejména kolébkou tance zvaného Saidi. Jedná se o folklórní, kabaretní, žívý tanec.
Rozlišujeme dvě formy tohoto tance, Raks Assaya a Tahtib.
Tahtib - tanec mužský, při kterém muži nabodobují boj se zbraní. Tančí se s hůlkou, původně vyráběnou z bambusu.
Raks Assaya - tanec ženský a tedy i jemnější. Tančí se též s hůlkou, avšak s tím rozdílem, že hůlky pro tento tanec bývají na konci zahnuté. Při samotném tanci se s hůlkou točí nebo lehce ťuká o zem.

Typickými hudebními nástroji pro hudbu k tomuto tanci jsou darbuka (jednohlavý buben) a mizmar (dřevěný dechový nástroj).

Amerika

Roku 1893 hostilo Chicago světovou výstavu s širokou škálu zábavy a zboží z celého světa. Jedna z předvádějích zemí byl Egypt, který přinesl své představení do Ameriky vůbec poprvé. Jedna z předvádějících egyptkých bavičů byla mladá žena jménem 'Malý Egypt', která oslnila a šokovala americké publikum jejími hadími pohyby a divokými boky. Postupně se i na území Států tento tanec postupně zpopularizoval a rozšířil.


Orientální tanec vyzdvihuje ženskost, krásu a sebevědomí, není omezen věkem ani postavou. Vždycky bude synonymum něčeho dávného a mystického, ženského a smyslného, svobodného, blízkého Matce zemi.



Více obrázků na
http://tr.wordpress.com/tag/orientalizm/