"Tvé psaní odráží tvůj charakter" tak by se dal vystihnout význam slova kaligrafie. Není dobré zaměňovat kaligrafii za krasopis. Je to něco víc, je to jeden ze směrů lidských umění, které si získolo mnoho obdivovatelů, stejně jako malování, zpívání nebo sochařství. V Japonsku se kaligarfii říká "šodó" což znamená "cesta písma", stejně tak jako třeba čajový obřad "čadó" . Kaligrafie je umění přítomnosti, nebo-li okamžiku, protože tahy tvoříte pouze jednou, neopravujete žádný tah, který štětcem vedete. Proto chcete-li vystihnout daný okamžik musíte se velmi soustředit, uděláte-li chybu už ji neopravíte. Každý tah je obrazem duše toho kdo právě drží štetec v ruce.
Pokud hovoříme o kaligrafii v souvislosti s Japonskem, pak zde existuje několik užívaných stylů psaného písma. Některé styly jsou čitelnější více, některé méně. Znaky se přečíst dají, ale vyžaduje to znalost japonského písma a u některých stylů se hodí hlubší zkušenost s kaligrafií. I pro běžného Japonce jsou některé kaligrafické nápisy nečitelné a navíc některé znaky ani běžný Japonec nezná.Kaligrafie jako taková není pouze doménou Japonska. Je rozšířena téměř ve všech zemích Dálného východu, zejména v Číně. Na Západě se často kaligrafie spojovala s odnoží zen-budhhismu. Ale ve skutečnosti to nemusí mít žádnou souvislost. V Japonsku se tímto uměním zabývájí desetitisíce uchazečů a stale jich přibývá. Popularitu si umění kaligrafie získává i za hranicemi Japonska a to téměř po celém světě.
V Japonsku se konají v Tokiu a i v jiných městech soutěže ve tvorbě kaligrafií. Často jsou tyto soutěže pořádány při příležitosti oslav Nového roku.
Hroty štětců se vyrábějí z různých druhů srstí - nejčastěji ze srsti kunovitých šelem, ale i jiných zvířat. Srst se pečlivě čistí, odmašťuje a sestříhává do výsledného tvaru, jádro je pak tvořeno jiným druhem srsti než povrch. Špička štětce se ještě zpevní škrobem, který je při prvním použití odplaven. Japonské štětce jsou jiné než například čínské, které je možné zakoupit i v Čechách. Důležitou vlastností japonského štětce je pružnost. Že péruje. Učitel přirovnává štetec k lidskému tělu. Ta část štětce, za kterou se štětec drží je lidský trup. Se štětcem se zachází s úctou. Ostatně jako se všemi nástroji. Po skončení lekce se řádně vypláchne studenou vodou, aby v něm tuš nezaschla. Málokdy se stane, že by učitel nechal psát žáka svým štětcem. Štětec jako by poznal, kdo s ním píše. Když jej používá mistr, štětec se stává stále lepším a lepším.
používaná při kaligrafii je jiná, než jakou používáme např. ve škole při rýsování. Vyrábí se v Japonsku nebo v Číně a je vyrobena ze sazí organického původu a pojiv, která ji dodávají její barvu, tvrdost a vůni. Ano i vůni. Kdo v životě nikdy neroztíral na třecím kameni tuš, nikdy nepozná jak krásně tuš voní. Tuše bývají často dodávány ve formě různě velkých hranolů, které bývají bohatě zdobeny barevným motivem. A bývají hodně drahé. Připravuje se velmi pečlivým třením tušového kamene. Tato činnost by se také dala přirovnat k jakémusi obřadu, který je přípravou k dobrému duševnímu rozpoložení tvůrce. Dnes sejiž dá koupit i tuš tekutá. Většinou se jedná o koncentráty standardních tuší, které je nutné před použitím naředit. A nevoní tak krásně.
Třecí kámen (suzuri)
Z konvičky opatrně nalejete na kámen vodu, která steče do prohlubně, zvané tušové moře. Pak uchopíte tuš, namočíte ji a pomalými plynulými pohyby ji začnete třít o kámen. Chvilku se tuš pohybuje po kameni, chvilku se smáčí ve vodě, která začíná nabývat barvy nejprve šedé a později stále tmavší a tmavší, až dosáhne požadovaného odstínu, lehce namodralého lesku a potřebné hustoty. Třecí kameny existují různých tvarů, velikostí a bývají vyrobeny z různých materiálů. Ty nejdražší jsou vyřezávány z krásného kamene, zdobeny různými motivy a mají kamenné víčko, které dokonale kámen uzavře. Ty nejlevnější jsou vyrobeny z plastu. Roztírání tuše je obřad. A je škoda, že pomalu mizí ve shonu bytí. Jeho účelem je uklidnit mysl, připravit ji na okamžik, kdy ponoříte štětec do tuše a pak zcela uvolněně přenesete vaši představu na čistý papír. Během roztírání tuše máte čas splynout s vašimi nástroji, vytvořit kolem sebe bublinu, do které neproniká nic z vnějšího světa. Je jen tady a teď.
Tradiční a velmi kvalitní japonský papír - waši se vyrábí z lýka tří keřovitých rostlin kózo, gampi a micumata, a bývají do něj přidávány různé příměsi dalších materiálů. Také je možné použít bambus, konopí a rýži. Tradičně je papír ponechán nebělený - v jeho přirozeném zbarvení, různě strukturálně pojednaný nebo tónovaný. Základní vlastností tohoto papíru je nízký stupeň zaklížení, resp. dobrá schopnost přijímat tuš.
Papír, na který chcete psát, musí mít správné vlastnosti. Ani příliš hladký ani příliš hrubý, tak akorát, aby po něm štětec správně klouzal. Papír musí tuš ze štětce správným způsoben sát, nesmí se příliš rozpíjet, ale trošku ano. A hlavně tuš se musí do papíru správným způsobem vsáknout, aby pak při dalším zpracování nedošlo k rozpití již hotového díla.
Při prvních cvičeních určitě takový papír nepoužijete. Staré japonské noviny, to je to pravé. Nejprve štětcem zleva doprava a zpět, štětec vzpřímeně, vaše tělo též a nehrbit se. Správně dýchat, aby tuš vytékala ze štětce rovnoměrně. Nakonec základní tahy štětcem. Základní tahy, ze kterých se později stanou znaky. Pak ale přijde ta chvíle, kdy ucítíte, že na novinovém papíru nelze dosáhnout pokroku, že už vám nepomáhá, spíše vás brzdí. Nastal ten pravý okamžik. Sáhnete po čistém archu rýžového papíru, proti světlu je krásně vidět vzor síta, na kterém papír vznikal. Položíte ho před sebe, zatížíte těžítkem a přiložíte štětec plný tuše na jeho povrch. A nastane katastrofa.
Papír, jako by vás chtěl otestovat, začne plnout silou sát ze štětce tuš, která se krásně rozlévá do obrovité kaňky. S hrůzou v očích pohnete štětcem a snažíte se namalovat linii, čáru, která má začátek a konec. Při pokusu zvednout štětec se zvedá i papír. Nakonec se povede jej přidržet a štětec odložit. Vaše ruce rychle zmuchlají svědka prvního neúspěchu a honem se snaží jej nahradit novým listem, zatímco s vážnou tváří a rudýma ušima ignorujete pobavené úsměvy vašich japonských spolužáků.
Podložka – shitajiki (štadžiki)
Aby bylo možné pohodlně psát a nemít starost o tuš, která prosákne papírem, používají žáci i kaligrafové podložku. Je vyrobena z tenkého filcu a žáci na ní mají většinou vyznačenu mřížku a značky, které slouží ke správnému rozvržení díla na plochu papíru a také k udržení svislé linie při psaní více znaků. Je možné též použít jakoukoli náhradu, ale filc má tu vlastnost, že krásně saje a tak odvede přebytečnou tuš a posléze nešpiní.
Těžítko – bunchin (bunčin)
Při psaní kaligrafie je nutné papír něčím zatížit. Nejlépe těžítkem. Ta existují též v nepřeberné formě a velikosti a bývají nejčastěji kovová. Některá jsou přímo uměleckými výtvory a náležitě drahá. Jako těžítko může slouřit pár kamenů vhodného tvaru a dostatečně těžkých. Těžítkem se papír zatíží v horní části, pokud je jedno, nebo v horních rozích. Spodek papíru se pak přidržuje prsty ruky, která nepíše.
Razítko – hanko
To je kromě třecího kamene taková třešnička na dortu. Razítko kaligraf používá k signování svého díla. Všechny výše uvedené věci se dají snadno koupit v obchodě. Jsou neosobní, a stávají se vaše, teprve když je začnete používat. Osobní razítko, které slouží k podepsání vaší kaligrafie, je něco úplně jiného. Nejčastěji jsou razítka vyrobena z měkkého kamene, do kterého jsou vyryty znaky reprezentující jméno kaligrafa nebo jiný motiv. Většinou jsou vyrobena v páru, negativní a pozitivní (hakubun, shubun). Dají se koupit, můžete si je vyrobit a můžete je získat od učitele.
Po opatření nezbytného materiálu a nástrojů nastává stejné úsilí jako v případě všech disciplín bojových umění – neúnavné opakování stejných pohybů. List papíru se stává vaším dojo, důležitá je správná pozice těla, dýchání v harmonii s pohybem a naprostá koncentrace. Nejjemnější kaligrafické pohyby musí vycházet z boků, nikdy nejsou prováděny pouhým pohybem zápěstí...
Samotné kreslení vyžaduje mít za sebou mnoho perné práce, aby ruka získala potřebnou lehkost a dovednost. Student kaligrafie musí léta cvičit, aby získal takový stupeň dovednosti.
Texty kaligrafií se zásadně píší ve sloupcích shora dolů, to umožňuje vzájemné spojování jednotlivých znaků v takměř jeden pohyb, jednu čáru. Když jsme již narazili na kaligrafické písmo je nutno připomenout, že se k tvorbě používají kandži (znaky) případně i písmena hiragany. Katakana jako taková se při kreslení kaligrafií nepoužívá.
Historie šodó
Až do první poloviny tohoto století se čínské, japonské a korejské znaky psaly skoro výlučně štětcem. Díky tomu si kaligrafie (šodó) zachovala svůj význam a ještě dnes se znaky tradičně štětcem píší. Hlavním důvodem jsou jemné detaily, perem či tužkou nenapodobitelné.
Různých kaligrafických stylů existuje velké množství, ovšem základních je pět. První dva, tenšo a reišo, napodobují způsoby psaní znaků v minulosti. Moderní a nejčastěji používané styly jsou kaišo, gjóšo a sóšo. Jen velice málo Japonců je schopno přečíst znaky nakreslené v abstraktním stylu sóšo.
Tenšo symbolizuje styl prvních znaků rytých do kostí a do bronzových předmětů. Je stylem nejstarším a obrazově nejbližším původní myšlence. Používá se hlavně na pečetě nebo razítka.
Reišo reprodukuje styl psaní předchůdcem dnešního štětce – kouskem seříznutého bambusu. Čáry jsou slavnostní, protažené.
Kaišo vykresluje všechny charakteristické prvky znaku čárku po čárce, aniž by tyto prvky spojoval. V šodó jde o stadium kógeiko.
Gjóšo tzv. tekutý styl. Charakteristické prvky znaku spojuje a zjednodušuje. Tahy jsou spojené, plynulé a je jich méně. Jde o stadium džijúgeiko.
Sóšo tzv. trávový styl. Vykresluje pouze základní prvky, extrakt znaku, a tím dovádí zjednodušení až do extrému. Z tahů štětce vysvítá jen esence znaku. Jde o stadium abstraktní, blízké mistrovství
All pictures are made by Soniei
http://soniei.deviantart.com/
http://www.e-cajovna.net/
http://neviditelnypes.lidovky.cz/japonsko-kaligrafie-2-051-/p_zahranici.asp?c=A061210_101626_p_zahranici_wag
