Kdo by neznal japonské středověké bojovníky. Samuraj v překladu „Ten, kdo slouží“ byl příslušník japonské vojenské šlechty. Byli oddanými služebníky svých pánů -japonské vojenské šlechty i samotného císaře. Měli podstatný vliv na japonskou společnost a kulturu po dlouhé období téměř 700 let. (1185-1868). Byli to válečníci dvou extrémů – byli vycvičeni k zabíjení na jedné straně, ale také k tomu, aby obdivovali krásu básní, květů a myšlenek na straně druhé. Řídili se kodexem cti - bušido.
Samurajové velmi mnoho úkonů chápali jako urážku a tak samuraj mohl na ulici rozpoltit chudého člověka, který mu neprokázal dostatečnou úctu. Pokud např. kolemjdoucí samuraj omylem zavadil o jiného samuraje pochvou meče, samuraj, který chtěl urážku oplatit (vždy soubojem), nikdy neprobodl soupeře zezadu. Vždy minimálně poklepal mečem o zem, aby upozornil soupeře na svůj útok.
Počátek samurajů je třeba hledat v Japonsku v 11. století, v této době si šlechtici a velkostatkáři začali najímat soukromé strážce svého majetku.
Ve 12. -13. století se životní styl samurajů změnil. Ti nejúspěšnější svým vlivem a bohatstvím předčili vládnoucí šlechtu a stávali se přímými vazaly šogunů (šlechticů, správců šogunátu). Budovali na svých pozemcích velká opevněná sídla, kde žili s rodinami a služebníky. V těchto sídlech byly vybudovány stáje, sýpky a dílny pro útočiště pro zdejší obyvatelstvo v případě útoku. Samurajové se stali elitními bojovníky s dědičnými právy. Přesto, že byli bohatší a vlivnější než šlechticové šogunátu, nepřestali jim sloužit.
Kolem 14. století se Japonsko rozdělilo na deset šogunátů = provincií, které válčily mezi sebou. Samurajové byli v tu dobu velmi žádaní pro svoje šermířské a lukostřelecké umění. Pokud se zrovna neválčilo, pracovali na statcích a cvičením se zdokonalovali v boji. Také zastávali roli provinčních úředníků, kteří vybírali daně, dohlíželi na pořádek, stavby a organizovali výsadbu rýže.
V roce 1868 (Císař Mutsuhito) došlo za podpory západních mocností k obnovení císařské autority a začala modernizace Japonska podle západního vzoru. V roce 1876 vešla v platnost vyhláška, která zakazovala nošení meče a rušila samurajskou třídu se všemi jejími výsadami. Samurajové chtěli udržet nezávislost Japonska, a proto vyvolali vzpouru. Císař však již disponoval ohromnou armádou vyzbrojenou střelnými zbraněmi a západní technologií (pušky, děla, první kulomety) kterou použil pro potlačení vzpoury.
Později se zbytek shogunátů vzdal, aby ukončil krveprolití a předal moc císaři. V roce 1877 došlo k bitvě o Shiroyama, poslední bitvě mezi zbylými samuraji (25 tis. mužů) a císařskou armádou (300 tis. mužů). Vůdce povstání Saigo Takamori byl smrtelně zraněn a než by byl zajat nebo zabit nepřítelem, spáchal raději na bojišti seppuku. Všichni ostatní samurajové byli zmasakrováni a totálně poraženi císařem, kterému dosud sloužili.
Samurajové svého pána doprovázeli jako tělesná stráž a plnili jeho příkazy. Právo nosit meč zajišťovalo samurajům vysoké společenské postavení. Meč byl pro samuraje duší. Poloha meče při návštěvě cizího domu (kde katanu položil, a na jakou stranu bylo její zakřivení či rukojeť, když si sedl) ukazovalo, jakou má důvěru ve svého hostitele. Doma samuraj meč odkládal do držáku zvaného katana-kake zakřivením nahoru.
Prostí rolníci neměli právo se ozbrojovat, jediná zbraň, kterou mohli vlastnit byla dýka. Měl-li v držení katanu někdo jiný než samuraj, například vesničan, byl to povel k tomu jej zabít a meč mu vzít. Samurajové často svým mečů přidělovali jména jako živým bytostem, a věřili, že je to jejich duše - duše válečníka. Používání meče se řídilo velmi přísnou etiketou.
Meče také jednu dobu sloužily jako dary mezi rodinami, například při svatbách. Starobylost a sláva výrobce katany se začala doceňovat až v pozdějším období.
V boji využívali vždy veškerých protivníkových slabin a útočili na citlivá a hlavně zbrojí nekrytá místa na těle.Samurajové byli cvičeni vždy od velice útlého věku. Už v deseti letech byli posíláni na místa plná strachu, který museli mladí učedníci překonat. Takovými místy mohly být například hřbitovy, márnice, husté lesy či opuštěné zříceniny budov.
V období (1185 – 1868), zejména po roce 1603 došlo k vyzvednutí morálních hodnot, duchovního významu samurajského meče a kodexu bushido. Ten mimo jiné nařizoval vzít si život v případě, že samuraj padne do zajetí nebo je zneuctěn neúspěchem - formou obřadu seppuku.
Samurajové tento sebevražedný rituál vykonávali při zajetí nebo zabití pána a nebo, když zajali je samotné, což pro ně byla ta největší potupa a urážka cti, jaká v té době existovala.
Tento obřad měl pevně stanovená pravidla, byla vyžadována přítomnost svědků a pomocníka. Nejčastěji se prováděl krátkým mečem, později speciální dýkou, která měla proniknout do části těla tradičně považované za sídlo života - do spodní části břicha (hara).
První řez byl veden vodorovně z levé strany břicha na pravou stranu. Měl-li bojovník ještě dost síly, pokračoval dalším řezem vzhůru. Povaha tohoto způsobu smrti často znemožňovala dokončení sebevražedného aktu, a proto byl na pomoc přizván pomocník, často přítel nebo podřízený. Měl za úkol sebevraždu dokonat setnutím sebevrahovy hlavy.
Dlouhá katana byla používána pro boj v otevřených prostorách, zatímco krátké wakizaši nebo tantó bylo používáno pro boj ve stísněných prostorách nebo k rituální sebevraždě tzv. seppuku. Tyto meče mohli v určité době nosit i řemeslníci a obchodníci.
Zajímavou věcí byla zkouška kvality a ostrosti meče. Spočívala v tom, že byl klečící zajatec rozťat v půli. Ale prováděli se i méně brutální zkoušky, když se přetínaly různé počty svazků slámy. Aby se meč nelámal musí být vyroben z houževnatého měkčího materiálu který se ale ohýbá. Japonští mistři mečíři vymysleli postup jak tyto vlastnosti zachovat obě. Vytvořili materiál, ve kterém zabalily poměrně měkké železo do tvrdého železného obalu. Venkovní (kawatetsu) materiál je z tvrdého železa a zajišťuje že je materiál pevný a neláme se, měkký (sintetsu) železný materiál uvnitř zase pohlcuje otřesy a materiál se neohýbá. Tento materiál byl také lehčí a tak mohli mít jap. meče ideální váhu (1-1,5 kg).
Samurajové velmi mnoho úkonů chápali jako urážku a tak samuraj mohl na ulici rozpoltit chudého člověka, který mu neprokázal dostatečnou úctu. Pokud např. kolemjdoucí samuraj omylem zavadil o jiného samuraje pochvou meče, samuraj, který chtěl urážku oplatit (vždy soubojem), nikdy neprobodl soupeře zezadu. Vždy minimálně poklepal mečem o zem, aby upozornil soupeře na svůj útok.
Historie
Počátek samurajů je třeba hledat v Japonsku v 11. století, v této době si šlechtici a velkostatkáři začali najímat soukromé strážce svého majetku.
Ve 12. -13. století se životní styl samurajů změnil. Ti nejúspěšnější svým vlivem a bohatstvím předčili vládnoucí šlechtu a stávali se přímými vazaly šogunů (šlechticů, správců šogunátu). Budovali na svých pozemcích velká opevněná sídla, kde žili s rodinami a služebníky. V těchto sídlech byly vybudovány stáje, sýpky a dílny pro útočiště pro zdejší obyvatelstvo v případě útoku. Samurajové se stali elitními bojovníky s dědičnými právy. Přesto, že byli bohatší a vlivnější než šlechticové šogunátu, nepřestali jim sloužit.
Kolem 14. století se Japonsko rozdělilo na deset šogunátů = provincií, které válčily mezi sebou. Samurajové byli v tu dobu velmi žádaní pro svoje šermířské a lukostřelecké umění. Pokud se zrovna neválčilo, pracovali na statcích a cvičením se zdokonalovali v boji. Také zastávali roli provinčních úředníků, kteří vybírali daně, dohlíželi na pořádek, stavby a organizovali výsadbu rýže.
V roce 1868 (Císař Mutsuhito) došlo za podpory západních mocností k obnovení císařské autority a začala modernizace Japonska podle západního vzoru. V roce 1876 vešla v platnost vyhláška, která zakazovala nošení meče a rušila samurajskou třídu se všemi jejími výsadami. Samurajové chtěli udržet nezávislost Japonska, a proto vyvolali vzpouru. Císař však již disponoval ohromnou armádou vyzbrojenou střelnými zbraněmi a západní technologií (pušky, děla, první kulomety) kterou použil pro potlačení vzpoury.
Později se zbytek shogunátů vzdal, aby ukončil krveprolití a předal moc císaři. V roce 1877 došlo k bitvě o Shiroyama, poslední bitvě mezi zbylými samuraji (25 tis. mužů) a císařskou armádou (300 tis. mužů). Vůdce povstání Saigo Takamori byl smrtelně zraněn a než by byl zajat nebo zabit nepřítelem, spáchal raději na bojišti seppuku. Všichni ostatní samurajové byli zmasakrováni a totálně poraženi císařem, kterému dosud sloužili.
Služba pánovi
Samurajové svého pána doprovázeli jako tělesná stráž a plnili jeho příkazy. Právo nosit meč zajišťovalo samurajům vysoké společenské postavení. Meč byl pro samuraje duší. Poloha meče při návštěvě cizího domu (kde katanu položil, a na jakou stranu bylo její zakřivení či rukojeť, když si sedl) ukazovalo, jakou má důvěru ve svého hostitele. Doma samuraj meč odkládal do držáku zvaného katana-kake zakřivením nahoru.
Prostí rolníci neměli právo se ozbrojovat, jediná zbraň, kterou mohli vlastnit byla dýka. Měl-li v držení katanu někdo jiný než samuraj, například vesničan, byl to povel k tomu jej zabít a meč mu vzít. Samurajové často svým mečů přidělovali jména jako živým bytostem, a věřili, že je to jejich duše - duše válečníka. Používání meče se řídilo velmi přísnou etiketou.
Meče také jednu dobu sloužily jako dary mezi rodinami, například při svatbách. Starobylost a sláva výrobce katany se začala doceňovat až v pozdějším období.
V boji využívali vždy veškerých protivníkových slabin a útočili na citlivá a hlavně zbrojí nekrytá místa na těle.Samurajové byli cvičeni vždy od velice útlého věku. Už v deseti letech byli posíláni na místa plná strachu, který museli mladí učedníci překonat. Takovými místy mohly být například hřbitovy, márnice, husté lesy či opuštěné zříceniny budov.
Rónin (potulný muž)
se nazýval samuraj bez pána. O pána mohl přijít jeho smrtí, či ztrátou jeho přízně. Dle zásad bušidó byl samuraj povinen, v případě nutnosti, položit za pána život. Pokud tak neučinil nebo jejich pán zemřel, přežíval na kraji společnosti a byl nucen bezcílně putovat krajinou Japonska.
Sepukku
V období (1185 – 1868), zejména po roce 1603 došlo k vyzvednutí morálních hodnot, duchovního významu samurajského meče a kodexu bushido. Ten mimo jiné nařizoval vzít si život v případě, že samuraj padne do zajetí nebo je zneuctěn neúspěchem - formou obřadu seppuku.
Samurajové tento sebevražedný rituál vykonávali při zajetí nebo zabití pána a nebo, když zajali je samotné, což pro ně byla ta největší potupa a urážka cti, jaká v té době existovala.
Tento obřad měl pevně stanovená pravidla, byla vyžadována přítomnost svědků a pomocníka. Nejčastěji se prováděl krátkým mečem, později speciální dýkou, která měla proniknout do části těla tradičně považované za sídlo života - do spodní části břicha (hara).
První řez byl veden vodorovně z levé strany břicha na pravou stranu. Měl-li bojovník ještě dost síly, pokračoval dalším řezem vzhůru. Povaha tohoto způsobu smrti často znemožňovala dokončení sebevražedného aktu, a proto byl na pomoc přizván pomocník, často přítel nebo podřízený. Měl za úkol sebevraždu dokonat setnutím sebevrahovy hlavy.
Oděv samuraje
Základním oděvním prvkem samurajského šatníku bylo kimono. Těžší kimona se nosila v zimě, v létě se používala slabší (např. z jemného hedvábí). Den, kdy se zimní kimona měnila za letní, byl tradičně první den čtvrtého měsíce (pro nás pravděpodobně první týden v květnu). Samurajské kimono bylo většinou vyrobeno z hedvábí, materiálu, který byl považován za nadřazenější bavlně či konopí, nejen kvůli vzhledu a jemnosti, ale také kvůli relativně nižší teplotě v horkém létu. Přirozeně kvalita kimona velmi záležela na postavení a příjmech samuraje. Nepoužívaly se výrazně zářivé barvy či exotické motivy, jež byly známkou neskromnosti a ješitnosti. Samurajské manželky nosily vrstvy kimona a barvy podle postavení a nebo moci svého manžela. Samurajské děti byly oblékané okázale a usedlejší styl oblékání byl známkou, že se dítě blíží k věku, kdy bude považováno za dospělé. Starší samurajové tíhli spíše k odstínům šedé nebo hnědé, jako symbol jejich důstojného věku. Někteří samurajové také nosili ponožky zvané tabi, které měly bílou barvu a byly uzpůsobeny ročnímu období, ve kterém byly nošeny. Obuv se skládala ze sandálů waraji a dřeváků geta. Dřeváky byly spojovány s nižšími společenskými vrstvami (např. geiši či herci divadla kabuki byli často zobrazováni s dřeváky), ale i samurajové je čas od času používali. Používaly se také boty z medvědí kůže, především s brněním, ale od 16. století byli považovány za archaické. Když samuraj vyrážel do války měl na sobě brnění
Vlasy
byly důležitou částí samurajova vzhledu. Tradičním účesem (skoro tisíc let) byl uzel. Téměř každý, s výjimkou buddhistických kněží, nosil uzel. Je možné, že tato móda pocházela z Číny, kde se uzly nosily už ve starověku. Stylů uzlů je velké množství. Před obdobím Edo, byly velmi populární i kníry a bradky, které ale právě v období Edo padly v nemilost, a od té doby jsou u Japonců zřídkakdy k vidění.
Samurajské zbraně
Jejich hlavní zbraní byl meč zvaný katana. Byla to dokonalá zbraň, měl vlastní duši a pro samuraje byl cennější než jeho život. Je až s podivem, že dodnes nejsou vědci schopni vyrobit tak dokonalou ocel, byť k tomu mají to nejmodernější vybavení a ty nejušlechtilejší materiály.
Kvalita kamakurských čepelí, jejich krása a ladnost, tajemství jemných nuancí výroby a leštění, to vše je ztraceno v hlubinách času. Tajemství výroby se předávalo z otce na syna, z mistra na žáka a to pouze ústní formou. Výrobě jap. meče předcházel mistrův očistný rituál těla. Dokonce se věřilo že mečíř ze špatnými myšlenkami nemůže vyrobit dobrý meč.
Katana má zakřivenou čepel, obdobně jako šavle, s jedním ostřím, záštitou (cuba) a rukojetí (cuka) s oválným průřezem. Délka katany bývala od 60cm do 1m. Byla nošena samuraji vetknuta nalevo za pásem obi ostřím nahoru, tradičně společně s krátkým mečem wakizaši nebo s osobní samurajskou dýkou nazývanou tantó. Dvojice mečů katana a wakizaši se nazývala „daišó“ a byla symbolem třídy samurajů. Souprava dvou mečů daišó se stala pro samuraje standardní výzbrojí v období Muromači.
Zajímavou věcí byla zkouška kvality a ostrosti meče. Spočívala v tom, že byl klečící zajatec rozťat v půli. Ale prováděli se i méně brutální zkoušky, když se přetínaly různé počty svazků slámy. Aby se meč nelámal musí být vyroben z houževnatého měkčího materiálu který se ale ohýbá. Japonští mistři mečíři vymysleli postup jak tyto vlastnosti zachovat obě. Vytvořili materiál, ve kterém zabalily poměrně měkké železo do tvrdého železného obalu. Venkovní (kawatetsu) materiál je z tvrdého železa a zajišťuje že je materiál pevný a neláme se, měkký (sintetsu) železný materiál uvnitř zase pohlcuje otřesy a materiál se neohýbá. Tento materiál byl také lehčí a tak mohli mít jap. meče ideální váhu (1-1,5 kg).
Další samurajskou zbraní byl velký luk z kterého se mohlo střílet i při jízdě na koni. Umění použití tohoto luku se zvalo Kjudžucu. Když samuraj vyrážel do války měl na sobě jakési brnění a bral sebou ještě jednu zbraň. Tou zbraní bylo buď kopí - jari nebo zbraň připomínající naší halapartnu, která se zvala naginata.
Neprotiv se mravům a tradicím.
Nevyhledávej pro sebe rozkoše.
Zůstaň nestranný uprostřed všeho dění.
Sebe samého ber s humorem, jiné však smrtelně vážně.
V životě po ničem nebaž.
Nikdy nelituj toho, co jsi učinil.
Nikomu nezáviď dobré, ani zlé.
Nechť je tvá cesta jakákoliv, nikdy si nestěžuj.
Nekritizuj a nepomlouvej sebe ani jiné.
Neměj srdce svázané závazky ani láskou.
Netouži po hmotných statcích.
Nenechej se zlákat pěkným příbytkem.
Nebaž po vybraných jídlech.
Neulpívej na starožitnostech, nechť mají jakoukoliv cenu.
Nevěšti si sám pro sebe.
Mimo zbraně nevyhledávej žádné nástroje.
Když žiješ pro bušidó, neboj se smrti.
Na stará kolena netouži po bohatství.
Cti Boha i Buddhu, ale nebuď na nich závislý.
Když odvrhneš své tělo, nezapomeň na svoji čest.
Nikdy nesejdi z cesty bojovníka.
✿⊱╮
Be true to your clan, your art, your family, and to yourself.
Be without fear in the face of your enemies.
Be brave and upright that you love God, as God loves you.
Speak the truth, always, even if it leads to your death.
Be impeccable with your word; speak with integrity.
Say what you mean, and mean what you say.
Do not speak ill of yourself or of gossip of others.
Use the power of your words for love, compassion, and truth.
Take no offence to anything on a personal level, for what others say and do is of their own reality; their own dream.
When you are immune to the opinions and action of others you will not be the victim of needless suffering.
Do not take anything personally; nothing another does is because of you.
Do not make assumptions.
Find the courage within to ask questions and express what you truly want for the Highest Good.
Communicate with others clearly so as to avoid miscommunication and drama.
Your actions are thoughtful acts, not reactions.
Your actions are done for the Highest Good.
Always do your very best.
Understand that your best will change from moment to moment; depending on the circumstances, your health and the timing.
Safeguard the helpless, and do no wrong.
Always mind your surroundings.
You must become more than just a man in the mind of your opponent.
Theatricality and deception are powerful agents; use them for the betterment of the righteous.
Remember that the hardest, deepest, most meaningful journey is the journey inwards.
If you make yourself more than just a man, if you devote yourself to an ideal, you become something else entirely.
Are you ready to begin?
